Až se Silva zeptá, co jsem dělal v zimě

Až se Silva zeptá, co jsem dělal v zimě, řeknu jí zpříma do očí: "Běhal, co to šlo". A taky jo. Po listopadovém propadu, kdy na mě dopadla tíha světa a nebylo mi ani do běhu, jsem se trochu zmátořil a v prosinci už zase kilometry trochu navýšil. Měl jsem na paměti, že v zimě je potřeba položit základy nové sezóny a běhal jsem slovy východního klasika Ať si je déšť, ať si je mráz, ať bije hrom, ať se blýská. Nebýt bolestivého zánětu ramene na konci února, padla by za 3 měsíce tisícovka. Takhle jsem lehce pod a těch deset dnů jsem si alespoň trochu odpočinul.

Po odsunutí Sahary mi chyběla nějaká větší výzva, proto jsem se rozhodl pro ultra na Silva Nortica Run. Z původního záměru běžet 85, jak tomu bylo v minulých letech, se po změnách trasy vyklubalo konečných 103. Nějak mi nefunguje ta horní klapka. Nejdříve jsem začal trénovat na půlmaraton. Po jeho absolvování jsem hned začal řešit celý maraton a za měsíc ho absolvoval. Následně začal pošilhávat po ultra a na podzim si zaběhl svoji první šedesátku. Tak pevně doufám, že na té stovce se to na nějakou dobu zastaví. A až se mě na 80. km Silva zeptá, co jsem dělal v zimě, vzpomenu si na lednové běhy v minus patnácti, přidám do kroku a živý a zdravý doběhnu do cíle. :)

Strašně už se těším na jaro. Už pomalu slibuje, ale ještě to není ono. Běhání po asfaltu po víceméně stejných trasách jsem si v mrazech, sněhu a větru užil dost. I když proběhlo několik běhů v terénu, většinou v čerstvě napadaném sněhu. A byly nádherný. Běžíte potmě lesem, čelovku vypnutou, jen v obrysech vnímáte pěšinku mezi stromama. Slyšíte, jak padá sníh a váš krok je krásně lehký díky bořícím se botám. Jen sám se sebou uprostřed tý krásný atmosféry...

Ale přeci jen jsem přítel vyšších teplot (venku, ne v podpaží) a tak se zase nemůžu dočkat, až obuju 101čky a vyrazím do Skaláku bez toho, abych musel řešit rukavice nebo šusťákovku. Dívám se na předpověď a už se to blíží.

Pečecká 10
V rámci rychlostní přípravy jsem absolvoval premiéru na Pečecké desítce. Vyrazili jsme na ni se sousedem Jirkou. Snil jsem o čase pod 40, ale pauza v tréninku, po které následovaly běhy bez dne odpočinku v kombinaci s dvoufázovým tréninkem na kole, způsobila nedostatek sil. Taky vítr moc nepřidal a tak jsem odjel jen se zlepšeným osobáčkem na 40:57.  Jirka těsně překročil 50 minut a oba tedy máme dál co zlepšovat.

A jak tak koukám na ty fotky, i když už váha atakuje 83 kg, pořád patřím k těžkotonážním běžcům. Holt Dan ze mě nikdy nebude.