Bike festival Garda

Letos podvanáctý. To už jsme skoro pamětníci. U Luigiho ve Villa Aranci poosmé. A zase to bylo dobrý.

Je několik každoročních jistot v našem životě. Narozeniny, svátek, vánoce, termín daňového přiznání a bikování na Lago di Garda. Už se nedomlouváme, zda pojedeme, ale kdy, jak a koho s sebou vezmeme. Samozřejmě myslíme jiné kamarády, nikoliv dívky, ženy či manželky. Ne, že by nějak prudily, ale bez nich to je prostě JINÝ (ve smyslu slova LEPŠÍ). I když si teď trochu myšlenkově protiřečím.

Zdenda Kříž (v blogu popisovaný kvůli shodě jmen jako Křižák) vyrazil v předvoji s Liborem už v úterý. Píše mi, že na Brenneru zapínal čtyřkolku a až do Trenta sněžilo. Že by letošní Garda byla jen o rovinách kolem jezera? Budeme se muset přesvědčit sami. Ve středu večer nakládáme auto a v šesti vyrážíme pětimístnou dodávkou na jih. Máme všechno - kola, boty na běhání i Pilsner Urquell. Zdenda opět uléhá do zavazadlového prostoru, aby již tradičně jako jediný celou cestu prospal. My mladší si to buď odřídíme nebo odsedíme a následnou únavu rozpustíme v prvním vyšlapaném kopci směr Ledro.

Cesta kupodivu proběhla bez větších komplikací a v půl deváté ráno zajíždíme do penzionu. Jen ten sníh je letos proklatě nízko. Před dvanáctou už sedíme v sedlech a stoupáme směr Lago di Ledro. Tremalzo letos nehrozí a tak volíme alternativní trasu. Poprvé, díky Křižákovi, použijeme mapu a tak bez bloudění a zbytečného tlačení nastoupáme z 60 m.n.n až do 1300, kde se napojíme na krásný sjezd z Tremalza. Je azuro, z kopců fouká ledový vítr, v závětří je příjemné jaro. Kocháme se nádhernýma výhledama na bílé hřebeny, fotíme a hlavně si to užíváme. Krásný sjezd do Pregasiny okoření několik technických problémů (Romčo, prosím tě, utahuj ty rychloupínáky víc), ale nakonec se sjíždíme u kašny na jedno kvasnicové. To nám trochu posune hranice strachu pro další sjezd a do Rivy vjíždíme plni adrenalinu z klopených zatáček a úzkých cestiček. Honem převlíknout a následuje 10 km běhu po nábřeží směr Torbole a Arco. Večer klasika - Zdenda metaxu, my pár piv, zmrzlinu a do půlnoci spát. Vlastně ještě jedna vsuvka. Peťa dostává půlnoční dárek k narozeninám - už trochu tekoucí kornout zmrzliny, který si celý rozespalý přebírá. Tenhle dárek si pěkně vylízal.

   Dreamteam

   Letos bez bloudění...

   Nekonečné pěšinky nad jezerem s nadhernými výhledy. To se neokouká.

Kromě Milana a Křižáka letos nikdo nejede závod. Nemusíme tak program a životosprávu uzpůsobovat vyladění formy (kupodivu to nedělají ani Milan a Křižák). V pátek je v plánu objetí "Grande části" trasy maratonu. Jedeme tedy celé osazenstvo, které čítá 13 cyklistů či cyklistek (no jo, 2 se infiltrovaly do sousedních pokojů, ale v pohodě, holky :-) ), do Dró, kde se napojujeme na střední část tratě. Je horko, po včerejší zkušenosti již někteří z nás použili i opalovací krém. Stoupáme v nekonečných serpentinách, část pelotonu se odpojuje a vrací zpět. My pokračujeme až k nejvyššímu bodu dnešní trasy. Při závodu je tu občerstvovačka, my využíváme nedaleké stylové restaurace a na zahrádce si dáváme pivo a něco na zub. Potom dlouhý sjezd na Arco a návrat do Rivy, najeto 60 km. Sluníčko hřeje a tak uléháme u bazénu a strávíme tak velice příjemné odpoledne. Potom ještě návštěva expa festivalu, večer Zlatý lev - spaghetti Scoglio - excelentní. Personál nás vřele vítá, my vřele vítáme personál.

Na sobotu je naplánovaný běh. Kluci se rozhodli pro výstup/výběh na Santa Barbaru (kaplička nad Rivou), já musím drtit kilometry a dohánět dny volna a tak běžím na Punta Romana nad Arcem a zpátky, celkem to dá slušných 28 km. Vojta jde na začátku se mnou, potom otáčí, aby měl deset. Vůbec se nám to celkově začíná běháním hodně zaplňovat. Dřív jsme přijeli z kola a nic dalšího se nedělo. Teď se tvoří běhací skupinky, každý si zvolí, co mu vyhovuje, sportujeme od rána do večera. Navzájem se tak podporujeme, provokujeme, aktivujeme. Moc příjemná záležitost.

Odpoledne pak jdeme ještě se Zdendou a Peťou na kolo, opět na Punta Romana, se zmrzlinovou vložkou v Arcu. Když navečer přijíždíme, uvědomuju si, že jsem měl ráno jen dva chleby k snídani a jinak celý den nic k jídlu. Peťa avizoval domácí spaghetti carbonara, ujímá se plotny a za chvíli vykouzlí dvě obrovské porce na talíř. Odmítám si připustit, že jsem schopen na posezení sníst půl balíčku špaget. Za deset minut dřu vidličkou o dno talíře. Vynikající. Sedíme na zahrádce před apartmánem a v družném hovoru u vína všichni povídáme a smějeme se až do půlnoci. Jen kluky zítra čeká závod, tak se musí jít připravovat. Milan začne kouřit lehký cigarety a Křižák jde vyležet těch 160 km, co si dneska s Liborem dali na silničkách v kopcích. Můžete mi někdo vysvětlit, jak se dá po takové porci ujet druhý den Extrema (105km) v těžkým terénu?

   Výhled ze Santa Barbary na Rivu

    S Italem v kuchyni                                                        Hospůdka v Pregasině

V neděli vstáváme brzo. Děláme Křižákovi pojízdné fanoušky. To se dělá tak, že celá skupina odjede na určené místo na trati, počká na jeho průjezd, podpoří ho hlasitým fanděním, skoro až řevem, a přesune se na další bod trasy, kde se vše opakuje. Ráno tedy jedeme s klukama na start a poprvé si užívám startu, aniž bych na něm stál. I když mi trochu líto, že nejedu, je... Počkáme si, až odjede první vlna a přesouváme se do Arca. Máme čas a tak si dáváme ranní kafíčko na zahrádce kavárny v centru prázdného města. To je něco pro mě. Kavárenský povaleč v akci :).  Pokračujeme za Dró na trasu Grande a v asfaltovém kopci vyhlížíme závodníky. Za chvíli dorazí čelní skupina profíků. Jedou takzvaně "na pohodu", povídají si, není na nich vidět žádná únava. Mají za sebou 45 km v těžkých kopcích a vypadají odpočatě. No nic. Přesouváme se na rozdělení tras Grande/Extrema. Tady si každý může vybrat, jestli pojede do cíle nebo si trať ještě prodlouží. Skupinka prvních pěti kolem nás opět proletí zcela zčerstva a v prudkém kopci rychle zmizí za první zatáčkou. Jako přízrak.

   Vyhlížíme Křižáka

   Už je tu...

   Cílové foto s fanoušky (samozřejmě placenými)...

Počkáme na Křižáka, vyměníme mu láhev a po chvíli se ve čtyřech vydáváme do kopce po trati Extrémy. Ačkoliv jsme odpočatí, v nohách pár kilometrů, nedaří se nám držet tempo závodníků, který nás předjíždějí. Ale deprese z toho nemáme. V půlce kopce odbočíme a sjedem do vinic, kde si opět počkáme na závodníky. Nakonec se jen s Vojtou přidáme do skupinky, kde jede Křižák ještě s jedním závodníkem z Extremy a táhnou si za sebou balík bikerů z Grande. Vychutnáme si s nimi posledních osm kilometrů do cíle, vidíme jak se odděluje zrno od plev - kluci z Extremy prostě za zatáčkou zrychlí a najednou mají 200 metrů náskok. Jak jednoduchý. Dojíždíme oklikou za cílovou bránu, gratulujeme absolventům (6.místo v Masters) a jedeme do penzionu. Čeká mě ještě běh.

Přidává se Peťa a Zdenda. Už máme trochu okoukanou promenádu a cyklostezku kolem řeky a tak volíme novou trasu přímo na Arco. Přibíháme do Arca a pro změnu po cyklostezce kolem řeky a po promenádě zpátky domů. "Počkej, za tejden budeš prstíčkem hrabat, aby ses tudy mohl proběhnout", říkám Peťovi. "Už ve středu v práci", přizná obratem.

Rychlá sprcha a spěcháme opět do Leon d´Oro. Seznamujeme se blíže s personálem a dáváme si opět místní dobroty a spoustu vína. Mezitím, co jdu vyvenčit Matyldu, ve Zlatém Lvu proběhne debata o podzimním běžeckém maratonu na Gardě. Při mém příchodu probíhá slavnostní slib přiopilých, právě se přihlašivších novoběžců, že se maratonu určitě zúčastní. Takže aby to bylo černé na bílém - absolvovat 42,2 km se zavázali Peťa, Zdenda, Křižák, Vojta a já. Jojo, s plánama u vína mám velké zkušenosti :). Přesouváme se ke zmrzlinárně, kde probíhá gelato a víno. Přesouváme se domů, kde probíhá víno. Sedíme venku u kulatého stolu, namačkaní vedle sebe jak 13 měsíčků (12 regulérních a jeden přestupný). Probíráme všechno možný, vypijeme všechno víno a ve dvě jdeme ulehnout. Naše výkony by možná bez těch večerních chvil byly dvojnásobný, ale naše zážitky poloviční.

Ráno nás kromě nohou nic nebolí. Několikrát vycházíme až na ulici a naše zraky se upínají na Monte Baldo. Naplánovali jsme si výjezd z Malcesine nahoru lanovkou a dál jednu z nejkrásnějšich hřebenovek se seběhem až do Torbole a Rivy. Bratru 30 km běhu. Ale Caballo Bianco nám nahoře nevyjednal běžecké podmínky. Sníh stále neslezl a ani předpověď není právě příznivá pro běh v téměř dvoutisících metrech. A tak naposled zavítáme na expo, kouknout, co dělají hostesky, a po obědě sedáme na kolo směr Lago di Tenno. Což je asi 9km dlouhý výjezd po asfaltu. Nahoře objedeme blankytně modré jezero s menším zakufrováním a následuje přesun do vedlejší vesnice. Odtud je krásný terénní sjezd přímo do Rivy. Domluvili jsme se, že ho pojedeme jen za sucha, protože za mokra by to na těch kamenech bylo o ústo. Sjíždíme část kopce a přichází prudký liják. Během chvíle jsme totálně zlitý, aniž bychom požili kapku alkoholu. Kopec je tak prudký, že si nemůžete dovolit ani na chvilku pustit brzdy. Po boji s gravitací a se spoustou vody vjíždíme v pořádku do Rivy. Zakončujeme pobyt mokrými 20ti kilometry, naštěstí všichni ve zdraví. Jen Jirka lehká rýmička.

Balíme věci, uklízíme a kolem páté vlézáme do auta. Rozhlížíme se po sobě, za volantem nikdo nesedi. Všichni chtějí odpočívat. Přesedám si na místo řidiče a vyrážíme. Milan se ještě snaží vykoupit Interspar a tak až po hodině opuštíme v silném dešti Rivu. Prší až na Brenner. Tentokrát přijíždíme domů do tepla a krásného počasí. Jen ta aklimatizace je tradičně náročná. Odpoledne jedeme s Peťou trochu roztočit nohy. K jezu na pivo a zpátky. Máme to tady taky hezký... Je první máj, je lásky čas. Nějak na mě všechno doléhá...