Horská výzva Jeseníky aneb sedláci jsou proti mně frajeři

Běhám jak blbec a pak to není o běhu. Jsem naštvanej na sebe (oprávněně), na počasí (zbytečně), na sníh (dočasně) a tak vůbec nějak všeobecně.

Týden před Horskou výzvou v Jeseníkách jsou Velikonoce, který trávíme u Křižáka na Spindleru jako každý rok. Už je mi jasné, že ultratrail v Jeseníkách bude hodně o sněhu a tak se začínám připravovat. Na povrchu i v hlavě. Pořídím si na to i nový scotty, Icerunnery. Už ten název musí ulehčit tak 50% úsilí :). V týdnu před Spindlerem ještě vyrábím speciální lehký návleky. Aby dýchaly, ale aby zabránily padání sněhu do bot. Vršek bot je nepromokavě prodyšný a jsou v pohodě. Strávím tři dny běháním po Krkonoších. Nově se učím běhat s hůlkama, protože budou určitě potřeba. Všechno funguje jak má, na sněhových cestách běhat umím. Jediný, co mi vadí, je, když musím běžet v měkké oranici po rolbě nebo skútru. To pak vytáhnu všechny sprostý slova co znám a klopýtám ve stavu těžké nepohody. Jinak kromě přecházejícího nachlazení to vypadá, že jsem připravený. Od ledna naběháno 1400 km, vzhůru na první Výzvu.

Jedu v pátek z Prahy rychlíkem do Třebový, kde máme ve 3 se Zdendou Křižákem sraz. Start je o půlnoci, máme zarezervovaný hotel se snídaní, kde se převlíkneme a necháme věci. Ráno po závodě využijeme zázemí, dáme sprchu, snídani, chvilku spánku a vyrazíme domů.

Přesouváme se do Koutů nad Desnou. Registrace ještě nefunguje, tak se jdeme najíst do Staré pošty a udělat malý nákup na večer. Potom vyzvedáváme čísla, čipy a letáky. Propozice nikde, ale ty snad máme nastudované. Žádné nesmeky, žádné sněžnice, maximálně hole. Jedeme na hotel s tím, že si v klidu zabalíme a trochu se prospíme u televize. Hotel Dlouhé stráně není z nejmodernějších, ale za tu cenu... Přicházím na recepci, s tím, že máme zarezervovaný pokoj. "A vy jste od alergologů nebo od závodů?" Když ji to upřesním, posílají nás na horní budovu na druhou recepci. Cedule s upozorněním, že pokoje musíme vyklidit do 10ti hodin nás trochu znepokojí. To nemáme šanci stihnout. Stejně tak snídani. Ale paní na recepci nás odkazuje na vedoucí kuchyně, za kterou máme zajít do dolní budovy a domluvit se na balíčku. Jen tak ze srandy to jdeme zkusit. "To jste si měli objednat předem", ochotně nám nevyjde vstříc vládkyně rohlíků a džemů. No nic, jdeme se uvelebit na pokoj. Po otevření se rázem ocitáme v sedmdesátých letech, stejně staré jsou i ručníky na posteli a zřejmě i to lino na podlaze. Ale co, stejně tu pobydeme tak 4 hodiny, pak si sbalíme věci do auta a vypadneme.

                                                                                          Zdendo klídek, času dost...

Probíráme výbavu, děláme hromádky a na chvilku usínáme. Před 23. hodinou se Zdenda začíná strojit a dobalovat. "Co blbneš, vždyť půjdeme až za půl hodiny?", namítám. Nicméně se nechám strhnout a lehce před půl dvanáctou sedáme do auta a jedeme asi kilák a půl ke startu. Cestou narážíme na policejní auto se zapnutým majáčkem, blokující cestu. Nemůže nás pustit, protože se tudy za chvilku běží závod. MY BĚŽÍME TEN ZÁVOD!!! Prorážíme zábrany a jedeme ke startu. Proti nám už pádí první světlušky a za nimi nekonečný dav asi šestiset lidí na dlouhou trať. Rychle parkujeme, házíme na sebe batůžky a běžíme ke startu proběhnout koberec na čipy. Nádáváme, jaký jsme pitomci, že si nejsme schopni ani přečíst, že start je už v půl dvanáctý. Očividně ale nejsme sami. Vyrážíme na trať a ještě na hlavní silnici dobíháme chvost balíku. Trasa odbočuje na menší cestu, řítíme se přes závodníky a předbíháme po stovkách. Přes nás se přežene Vabroušek s Cyprou, pozdější vítězové. Taky neumějí číst propozice.

Nejideálnější stopy jsou obsazené a tak kličkujeme méně či více hlubokým sněhem a dereme se dopředu. Leje ze mě jako z konve, je tu poměrně teplo a přestalo tu foukat. Cesta se zvedá a odbočuje ještě na užší cestičku. Zdenda mi mizí někde vepředu, tady se nedá jít hned za sebou. Teď už se musí předbíhat leda skokem z pěšinky do hlubšího sněhu. Bere to hodně sil, ale snažím se dohnat ztrátu. Přede mnou je nekonečný had světel, občas nějaká mezera, do které se dá přeběhnout. Ale po čase se trasa ještě víc zvedne, zůstane jen úzká vyšlapaná stezka a kolem půl metru prašanu. Předbíhat se nedá, jde se celkem svižně, ale mohlo by to jít rychleji. Kape ze mě, návleky mi dávno sjely z boty a já pod ně nabírám spoustu sněhu. Hůlky jsem si nestihl sundat z batohu a tak občas zavrárorám a zabořím ruku po loket do sněhu. Zastavit nejde, rozhlížet se taky ne, okamžitě ztrácím rovnováhu v úzce vyšlápnutý pěšině. Stoupáme nějakou roklí celkem prudce nahoru. Vidím jen boty a nohy chodce přede mnou. Ani o kousek víc. Můj svět se smrsknul na metr čtvereční děravého sněhu.

    Tady šlo ještě předbíhat (foto: jirkarimanek)

Chci závodit. Těším se, že až vylezeme nahoru na červenou, rozeběhne se to a bude líp. A tak poslušně dupu v rychlém tempu skupiny a čekám na cesty, po jakých jsem běhal před týdnem v Krkonoších. Nevím, jak dlouho jsme šli, ale cesta se trochu rovná a otevírá. Ale místo ujetých tras přichází totální oranice, prejt, nebo jak to nazvat. Do kopce našlapovali všichni do stejné stopy. Tady se z půlmetru čerstvého sněhu vytvořila po předešlých běžcích beztvará hmota. Každý krok jiný, každý jinak hluboký, na každém vám noha ujede na jinou stranu. Vytahuju hůlky a pokouším se o běh. Zdenda na mě čeká. Doběhl Vabrouška s Cyprou a teď tu chvíli stál. Prý už jsme na červený. No supr. Je to tak desetkrát horší, než když jsem nadával v Krkonoších. Říkám Zdendovi, že na stupnici od 1 do 10 mě to nebaví tak 12. A snažím se alespoň o nějaký pohyb dopředu. Strašně to nejde, v tomhle fakt neumím běhat a hlavně přesně tenhle terén nesnáším. Zdenda zase mizí vepředu a já nemám šanci ho uviset. Propadám trudomyslnosti. Jsme skoro na začátku, v botách totální potopa, pohyb dopředu skoro nulový a mě začíná bolet koleno. Ani nevím, jak dlouho jdeme, podcházíme lanovku na Ramzové a klesáme po cestách k první kontrole a občerstvovačce. Koleno bolí jako pes a veškerá radost z pohybu nikde. Dobelhám se na občertvovačku. "Kde tě mám?", vítá mě Zdenda po hodně dlouhým čekání a asi už ví, že je zle. Je čtvrt na čtyři a urazili jsme 18 km. Ztratil jsem totálně pojem o čase, odhadoval jsem to tak na 2 hodiny. Vůbec jsem se nestíhal najíst ani napít. Zdenda si mezitím opět dorazil Vabrouška a běžel s nima. Teď tu pěkně dlouho čeká na mě. "Zdendo, moc mě to mrzí, ale balím to. S tím kolenem už moc daleko nedojdu a jsem totálně demotivovanej". Leju do sebe čaj, cpu se koláčema, oblíkám něco málo na sebe a čekáme na bus, který jede ve čtyři. Totálně promrzlí nakonec v pět odjíždíme z Ramzové směr cíl. Auto, rychlá sprcha na pokoji a už se řítíme domů.

  Ti dva vlevo...

Moje cesta skončila. Jsem na sebe naštvaný. Jsem naštvaný, že jsem to zkazil Zdendovi. Makal jsem celou zimu jak blbec úplně nanic. Pořád přemýšlím, jestli jsem měl právo se na to vykašlat. Každopádně jsem to totálně podcenil, hlavně s návlekama. Chvíli bude trvat, než si spravím chuť. Pak čtu ale dlouhý seznam těch, co taky nedošli - Orálek, Uher, Zemaník, já, ... :). 

...............................

V Třebový zase sedám do vlaku a jedu do Prahy. Ostatní běží půlmaraton, tak se aspoň podívám. Plánovaný spánek odkládám, protože sdílím prostor se třemi studenty typu "Big bang theory" a při jejich hlasité diskuzi se prostě spát nedá. Ve třičtvrtě na deset jsem u Petry, před pěti hodinama jsem mrznul na Ramzový.

Koleno při chůzi po rovném bolí míň a tak se převlíkám do běžeckýho. Zkusím běžet s ní, aspoň si trochu naženu chybějící kilometry. Je mi pořád hrozná zima, ale Keňani jsou v tílku. Čekáme u vstupu do koridorů na kluky. Zdenda (druhej), Peťa a Ondra si jdou odběhnout už skoro povinnou účast. Zdenda by mi měl předat stopky, protože jsem si svoje zapomněl a nemám jak hlídat tempo. Šli ale nakonec od Pařížský a tak jediná kontrola mezičasu bude podle věžních hodin na 10. km.

Když čekám na Petru asi 300m za startem, proběhnou kolem kluci a zdraví (ale jinak nastydlí). Za chvilku už se přidávám a snažím se najít z hlavy tempo 5:40, vypočítané na čas pod 2 hodiny. Unavený čyřhodinovým během a absencí spánku mi ale naše rychlost připadá vyšší než ve skutečnosti je. Snažím se ale roli tempaře plnit svědomitě, vybírám nejlepší stopu, uděluju rady k občerstvení. Snad je to k něčemu dobrý. Cestou i povídáme, bavíme se běžeckými styly některých jedinců. Až na malou čurací zastávku na 5.km běžíme pořád. Petra vypadá úplně v pohodě, já se tak snažím alespoň tvářit, ale tempo lehce pod šest mi dává zabrat víc, než bych čekal. Desítku dáváme asi za 58, okruh přes Holešovice a Karlín o něco pomaleji. Mám toho plný kecky, Petra vypadá pořád stejně v pohodě. Na mostě se odpojuju a jsem dojatej za ni. Dala svůj první půlmaraton za 2:05 po čtrnácti dnech ležení a neběhání kvůli nemoci. Jsem na ni hrdej.

Navečer se scházíme s klukama u Vejvodů na plzeň a večeři. Moc příjemný posezení, ale v 11 už mě únava a kouř z cigaret vyhání do postele. Byla to opravdu náročná sobota.

Tak to na mě konečně sedlo. Ležím v posteli s teplotou a něčím na plicích. Každou chvíli jdu k oknu a dívám se ven. Je to nějaký podezřelý. Už čtyři dny nesněžilo.

A kdeže jsou ti sedláci? Ti vystoupili někde u Chlumce.