Horská výzva Krkonoše - 65km

"Hlavně se z toho neposrat", prohlásil Zdenda (Křižák) za první kontrolou na Dívčí lávce, když jsme byli průběžně na třetím místě, kousek za druhýma. "Neposrat z občerstvení nebo z pořadí?", povídám, protože mám problém s obojím. Oba močíme do příkopu a na hlavu nám začínají padat první kapky nočního deště.

Měl jsem ze závodu velký strach. Netušil jsem, jestli jsem schopný běžet celou noc. Bál jsem se počasí, bál jsem se kopců. Nechtěl jsem Zdendovi pokazit jeho první velký závod. Měl jsem být ten zkušenější, co bude hlídat, abysme to nepřepálili nebo naopak nešli moc laxně. Šlo o to, dokončit se ctí. Potom ale, když jsem se díval na loňské časy a porovnal s naším testovacím během čtrnáct dnů předtím, trochu jsem si pohrával i s myšlenkou na první desítku. Poslední týdny jsem pak běhal většinou dlouhý běhy, někdy to dalo i 120 km za týden. Tak snad to dopadne.

V pátek navečer přijíždím do Špindlu a jdu do restaurace ve Svatým Petru zaregistrovat náš tým. Fronta až ke dveřím tak na půl hodiny, ale co, času dost. Dostávám čipy, trika, igelitky s katalogama. Přesouvám se na večeři do centra, kde mám sraz se Švermovcema. Pohrdnu špagetama s kečupem za 110,- a rozšoupnu se s taglitellama s kuřecím za 160,-. Dva birelly na žízeň. (Dřív bych si dal plzně). Vracím se do areálu a čekajíc na Zdendu bloumám a pochybuju. Začíná to na mě padat čím dál víc. Nejsem tu blbě? Radši jdu ke stánku Scott pokecat o kolech.

  Na start se celý třesu...

Před jedenáctou je tu Zdenda, zalézáme do restaurace za kulečník a balíme si věci. Předpověď je víc než blbá. Celou noc má pršet, vlastně mělo už teď. Balím náhradní moiru a fusekle, samozřejmě kšiltovku, až ráno sundám z hlavy čelovku. Ověřil jsem si u organizátorů pravidla a prý si můžu na první občerstvovačku dovézt vak s vodou. Dokonce se nabídnou, že mi ho tam vezmou. První část tak poběžím jen s půllitrovkou vody.

Lepíme se, mažeme se, vtipkujeme, povídáme s týmem vedle nás. Ještě do sebe nacpu housku se sýrem. Nějaký suky a gely do kapsy a snad je všechno připravený. Ještě s radostí přečtu posledních pár SMS s přáníma a balím mobil. Je celkem teplo (na Špindl, v srpnu, v noci) a tak poběžím jen v triku s návlekama na rukou.  Jdeme pod sjezdovky, kde je start. Asi dvěstě lidí se hromadí pod nafukovací bránou. Dozvídáme se, že tady je jen "jakoby" start a ostrý letmý proběhne až dole ve Špindlu. Zároveň nás prosí, ať si kvůli kamerám rozsvítíme čelovky, že to bude líp vypadat. Tím se vysvětlují dvě věci z videí z minulých závodů - proč po startu všichni běží tak pomalu (to byl argument pro Zdendu, že to bude v pohodě) a proč všichni blbci svítí, když je tam tak krásně vidět.

Přejeme si se Zdendou hodně štěstí a je tu start. Běžíme loukou plnou příkopů a kanálů k silnici do centra. Než se vzpamatujeme, vodící auto je tak 500 metrů před námi. Chtěli jsme zkusit běžet s čelem, jestli to půjde. Natahuju krok, tempo tak 4:30 a snažím se dotáhnout přední skupinu. Fakt skvělej začátek. Auto zastavilo a už je tu ostrý závod. Začínáme stoupat na Bedřichov a čelo se nám vzdaluje, jsou nějak rychlý a je jich tam dost. Necháváme je svýmu osudu a nacházíme si se Zdendou svoje tempo. Běžíme skoro celou sjezdovku na Mísečky, jen ten nejprudší úsek jdeme. Když se ohlídneme, za námi je nekonečný had světýlek a dole svítící Špindl. Běží se mi lehce, aby ne, jsme na začátku.

Z Míseček dolů na dolní parkoviště je to dost prudký kopec. Dobíhají nás kluci, co byli na minulým závodě druhý. "Zdendo, půjdem podle nich, ty jsou dobrý", šeptám mu. Po cestě pod Dvoračky běžíme společně s nima a kecáme. Jak začne prudký stoupání k chatě, necháváme je za sebou. Začíná foukat vítr. Nahoře prý je pěkná mlha. Cestou na Kotel stojí kluk s vuvuzelou (má kliku, že ji nepoužil na nás) a hlásí nám čtvrtý místo. Cože??? Se asi splet. Asi přišel, když už ta první skupina byla pryč, usoudí Zdenda. Ohlídnu se a cestička pod námi je plná světel. Přitom jsem tam v té tmě na kopci jen sám se sebou a svýma myšlenkama a kolem mě kopce, co jsou v noci nekonečný.

Kolem Růženčiny zahrádky už je totální mlíko. Modlím se k Rákosníčkovi, ať ten déšť ještě nepouští. Každý kilometr za sucha dobrý. Hlavně Labákem dolů. Je vidět tak na 2 metry, výhoda je, že víme, kam běžet. U pramenu Labe jen tušíme, že tam někde bude. Instinktivně zahýbáme doprava k Labský boudě. K našemu překvapení přibíhá zprava skupinka závodníků. "Jdete špatně, přehlídli jste odbočku na pramen, musíte se vrátit. Tohle je zkratka." Nad Labským dolem vracíme ještě tým dvou holek. Začíná rock´n´roll, jenže ve tmě. Sázím na novou čelovku. Ani nepoužiju plný výkon, na cestu vidím krásně. Jde to dobře, ani moc neklopýtám a musím nás oba pochválit, jak pěkně jsme to seběhli. Uteklo to a už jsme na asfaltu kolem Labe. Tam dobíháme dvojici závodníků ze Špindlu. Běží se lehce a za chvíli jsme na Dívčí lávce. První kontrola, první občerstvovačka. Jsme třetí, u stanu se potkáváme s druhýma. Kde jsme se vzali takhle vepředu??? Strkám do úžasnýho SLabu vak s vodou, beru si půlbanán a koláček. Koláček uzobnu a vyhodím, banán jím dalších pět kilometrů. Začíná mrholit.

   Zátiší s Slabem, Specialized a Pumou. Jo, rukavice jsou Scott.
Přibyla mi váha na zádech a nějak se nemůžu rozběhnout. Pomalu klušu po prudký asfaltce k chatě u Bílýho Labe, Zdenda má o dost lehčí krok a vzdaluje se mi. U chaty čeká a začíná terén - kameny, schody, kaluže. Déšť na chvíli zesílil, teď už zase jen mrholí. Ani nevím, jestli jsem mokrej od deště nebo od potu. Nějak to nevnímám. Kráčím dlouhým krokem, rukama si pomáhám o stehna. Zdendovi je prý líp, když pomalu běží a tak mi vždycky o kousek zmizí vpředu. Vrací se mlha, stoupáme a zase se zvedá vítr. Zkusím zhasnout čelovku a není vidět ani to pověstný h... Po delší době se cesta trochu rovná, Labe už slyším víc z dálky. Běžíme neprostupnou tmou a mlhou. Připadám si ztracený uprostřed ničeho. Jen podle kapající vody poznám, že jsem kousek vedle Luční boudy. Krátký zaváhání a trefujeme stezku směr Sněžka. Začíná fakt pršet. Nemá cenu to řešit. Stejně by nebylo jak.

Přepadá mě potřeba si něco odložit a tak kousek od stezky pokládám základy česko-polského přátelství. Déšť ještě zesílil a přidal se i sníh a tak k Obřímu dolu běžíme kalužema a v botách už máme rybník. Běžíme po modrý a cesta klesá. "Zdendo, jdeme blbě. Tady už musí být červená nahoru." Kousek se vrátíme a začínáme stoupat kolem řetězů na Sněžku. Zdenda kousek přede mnou, ale stejně ho nevidím. Kameny kloužou, padám na ruce, jsem totálně mokrý. Teplota je kolem nuly. Ruce mám v mokrých rukavicích ztuhlý, že je nemůžu ohnout, řetězy pořád nekončí a já se tarabím na vrchol. Mám krizi. Ani ne fyzickou, ale morální. Co tady doprdele dělám. Proč neležím doma v posteli? Proč se pokouším v takovýmhle posraným počasí přeběhnout nějaký posraný hory?

Nahoře spíš tuším polskou boudu, volám na Zdendu, otáčí se na mě a já zahlídnu světlo. "Jdem odsud, není to tu hezký", prohodí Zdenda. Najdeme žlutou značku a začínáme sestupovat na Růžovou horu. Je mi strašná zima, klepu se a nemůžu se zahřát. Navíc nadávám na ty debilní schody, který nejen nejde běžet, ale ani nevím, jak bych měl po nich jít. Pod každým schodem jsou šikmý mokrý kameny, na který musím stoupnout a přitom hrozí, že mi ujede noha a já hodím záda na schod za mnou. Ani nevím po jaký době se cesta trochu srovná a můžu zase běžet. Nahoru, dolů, ani už nevím, ale trochu se mi rozproudí krev a do mozku dorazí zrnko optimismu. Na Sněžce jsem kouknul na hodinky, bylo 4:15. Tady níž už vidíme obrysy stromů. Začíná svítat. Sbíháme ještě nějaký kus, vybíháme z lesa na Růžohorky a stane se zázrak. Do tmy září obrovský oranžový stan s občerstvovačkou. ČAJ!!! Křičím už z dálky a vevnitř už se mi vrací i smysl pro humor. Koukám na Zdendu a nevěřím svým očím. "TY MÁŠ BUNDU?????? Kdy sis ji oblíknul?" "Když jsi kadil." Takže jedinej blbec, co absolvoval Sněžku v triku, budu já. Beru si suchou moiru a přes to šusťačku. Už je mi líp. Čaj mě rozehřívá, zase mě to baví. Žaludek ale nechce nic pozřít, zatím se mi podařilo dát jen jeden gel a půl banánu. Beru si koláček a další půlku banánu. Koláček ukousnu a vyhodím nejen ten zbytek v ruce, ale málem i ten ukousnutý, co jsem spolknul. Tak zase další tři kilometry opatrně uzobávám banán.

Na kontrole nám hlásí, že jsme pořád třetí a na první máme čtyři minuty. Je to milý, ale neřešíme to. Nějak to dopadne. Když opouštíme stan, přiřítí se dvě holky. Později nás doběhnou a předběhnou. Ještě později je diskvalifikujou. Ať provedly co provedly, musíme uznat, že jsou fakt dobrý a lepší než my. Běžíme dloooouho z kopce. To jde zase líp mně, Zdendu začíná bolet koleno. Ale tempo je pořád celkem svižný. Když sbíháme na silnici u křižovatky Pec/Pomezky, prosviští kolem nás mužská dvojice. Ani si je nestačíme pořádně prohlídnout.

   Kolínská bouda - Ve skutečnosti jsme na tom líp, než vypadáme...

A máme po starostech, jsme čtvrtý a nemusíme se honit. Běžíme kus po silnici směr Pec a pak odbočujeme do svahu a začínáme stoupat na Černou horu. Čelovky už nepotřebujeme, je časné ráno. Všichni slušný lidi ještě spí, jen já tady šlapu jak debil do toho nejprudšího kopce, co jsem kdy viděl. A nekonečnýho. Lesem, loukou, lesem, loukou... Holky jsou kousek před námi, chlapi zmizeli vpředu. Zdenda zase do kopce získává fóra, ale mně to prostě rychleji nejde. Když se cesta trochu srovná, rozbíháme se. Přibíháme na Kolínskou boudu a kolem Pražský dolů a zase nahoru na Lesní. Tady je třetí občerstvovačka. Dávám si čaj a meloun a je to jako nektar. Taková drobnost a jak potěší.

   Třetí občerstvovačka pod Liškou
U stanu jsme znovu doběhli dvojici mužů před námi. Jsou nějaký nemluvný a abych to odlehčil, prohodím: "Tak chlapi, dojezte a pomalu vyražte, dáváme vám pět minut náskok, máme totiž drtivej finiš". Zamumlaj něco o tom, že oni taky. Zjevně nepochopili můj vtip a celou cestu na Lišku se ohlížejí. Paradoxně je opravdu doháníme, ale víme, že oni jsou z kopce pekelně rychlý.

Vím, že už to dáme a zbytek cesty se usmívám. Neprší, v dálce i svítí sluníčko, baví mě běžet. Jsem na nějakým euforickým obláčku, jsem rád, že jsem tady. Je sobota sedm hodin ráno, máme tak deset do cíle a já si to užívám. Liška, Bufet.. Ještě taková smyčka (miluju smyčky :) ) k Dvorský a přes Pupek na Klínovky. Vzpomínáme se Zdendou, jak jsme tudy na vejšce táhli z Dvorský na Kantorku sud piva. Tenhle kout Krkonoš mám rád. Do cíle 7 km z prudkýho kopce. Zdenda není nadšenej. Nabízím mu brufen, ale odmítá a statečně sbíhá. Přehoupneme se kolem Stohu nad Dlouhý důl. Dolů je to pořádná strž, v ní zaseknutá pěšinka plná kamenů. Nekonečně klesáme, přebíháme stožskou sjezdovku a míříme ke Svatýmu Petru. Už vidíme cílový areál. Bohužel jako z letadla. Klesáme, klesáme, klesáme. Mně se běží krásně, Zdenda asi trpí. Ale nedává to na sobě znát. Už jen závěrečný hank po sjezdovce a mastíme to do cílový brány. Zvedáme společně ruce a radujeme se. Dali jsme to za 8:02. Čas snů. Navzájem se chválíme, jak jsme dobrý. :) Jsou to jiný emoce než po Silvě. Nejsem tolik dojatý, ale jsem nadšený. Na Sněžce jsem byl dost dole, ale i kdyby tam někdo stál s vyhřátým autem, že mě odveze domů, nezabalil bych to. Teď jsem hrdý, že jsme to dali, navíc za tak krátkou dobu. Nádhera. Zdendo, díky.

   Poslední metry

   To není pívo, to je ionťák...

Tak strašně jsem se bál a v cíli jsem úplně v pohodě. Samozřejmě jsem unavený, všechno bolí, ale tak nějak bych mohl běžet dál. Těšil jsem se do cíle na občerstvení. Nakonec je jen ionťák a sušenka. Jídlo z nějakýho stánku venku jsme odmítli a tak si popřejeme s běžcema před námi, balíme věci a jedeme na Spindler. Dlouhá teplá sprcha, snídaně (2 housky, víc jsem do sebe nedostal) a pokus o spánek, než mě vyzvedne Vojta s Míšou. Spát mi ale nejde, kolena mě bolí když napnu nohy, pokrčím nohy, kmitám nohama, kroužím nohama. Vyzkoušel jsem všechno. A tak je to jen takové přerývavé omdlévání. Chtělo by to vyjet na kole. Nakonec sedáme do auta a jedeme do Maršova na pouť. Volá Zdenda, někoho vepředu diskvalifikovali, jsme třetí. "Trvám na opakování ceremoniálu", směje se slovy Nárožnýho.

Pořádný pozdní oběd, dvě malý plzně (po 8 hodinách od doběhu) a pak spánek až do 22. Je čas vstát, v Maršově je pouť a začíná večerní zábava.

V neděli následuje výlet na kole (40km po kopcích kolem Pomezek), odpoledne fantastický závod MTB na olympiádě a hajdy domů.

Začínám se bát, že za chvíli nebudu mít o čem psát. Že se z půlmaratonů, maratonů a dalších "obyčejných" běhů stanou jen tuctový závody, který nestojí za zmínku. Pak si ale říkám, že když do každýho výběhu nebo závodu vložím kus sebe, vždycky se najde důvod, proč na něj nezapomenout.

PS: Nakonec to zase nějak přeházeli, takže jsme zpátky čtvrtý. Ale to je celkem jedno. :)