Je to jen chemie...

17.09.2013 22:39

A je to zase tady, mám v sobě dvě dvojky červenýho, čtu blogy ostatních běžců a už bych se zase přihlašoval na ultramaratony po celý Evropě, až by to hvízdalo. No jo, z gauče se to plánuje a běhá... Ale jelikož jeden z mých snů je UTMB, strašně jsem si dneska užil povídání o běhu kolem Mont Blancu od Aleše a všem to vřele doporučuju zde.

A teď něco ke kratším běhům.... Nejen dlouhými běhy živ je člověk a mně se teď sešly dvě půlky. (To zní divně, když se sejdou dvě půlky, co to je? ). Nejdřív v Blansku a po dvou týdnech další v Ústí.

Půlmaraton Moravským krasem

Vezmu to stručně. Naplánovali jsme to jako celý víkend a tak v pátek dorážíme na Chatu Macocha. Ano, skutečně je to tak velká budova cca 100 m od tý velký díry. Budova a interiér vcelku příjemný, personál naprosto na zabití. Neodpoví na pozdrav, úsměv je zakázané slovo, úroveň obsluhy katastrofální, ceny nadprůměrné. V sobotu ráno sedím na terase s naší partou a marně si půl hodiny snažím objednat něco k snídani. Když se ke mně konečně obsluha dostane, sdělí mi, že je 10.05 a snídaně byly do deseti. Kuchyně znovu otvírá až v 11. To jen, kdybyste tam chtěli někdy zavítat...

Běžíme v sobotu odpoledne. Da dny v týdnu jsem věnoval rychlostní přípravě a doufám, že se aspoň přiblížím loňskýmu času (1:32:38). Plán je běžet kolem 4:20 do kopce (celou první půlku až k Punkevním jeskyním) a pak to dolů napálit. Lýtka mám ale od těch úseků v týdnu už několik dnů jak z betonu. Po startu je celkem frmol a málo místa, zamotal jsem se někde uprostřed balíku. Snažím se to rozběhnout, ale nejde to, běžím 4.25-30 a trápím se. Prostě to nejde. Na obrátce si říkám, že budu rád, když to dám pod 35. Po občerstvovačce na 15. km mě ale předbíhá nějaký šedivák a do mě vstoupí závodní duch. Chytám se do háku a zrychluju na 4.05. Zjišťuju, že jde jen o to se k tomu donutit a snažím si to zapamatovat. To se mi bude příště hodit. Mastíme to kolem Pankvy (píše se to Punkva) a předbíháme zakyselené závodníky. Poslední kilometr po městě a vbíhám od cíle za 1.32:17. Rekord o pár vteřin. Nic moc, ale na tu bídu mám celkem radost.

V neděli následuje prohlídka Punkevních jeskyní (baví mě jízda v podzemí na lodičkách) a Balcarky (tam jsem nebyl, hlídal jsem psí smečku). Odjíždím s osobákem a těším se na lepší výkony v Ústí.

 

Ústecký půlmaraton

V týdnu před Ústím jsem chtěl lehce podpořit moje nerozvinutý rychlostní schopnosti a tak jsem si dal dva tempový tréninky. V pondělí patnáctku v plánovaným tempu půlmaratonu, ve středu střídavý úseky v tempu 3:50. Plán je konečně pokořit hranici 1:30, což se mi dlouho nedařilo. Možná to bude tím, že jsem poslední půlku šel loni v Blansku. Vlastně ještě na jaře v Bakově, kdy jsem tím chtěl vyléčit chřipku. Neúspěšně, podotýkám.

Každopádně výsledkem středečních úseků byl namožený hamstring (zadní stehno), který se nejvíc projevilo v sobotu a hlásilo, že na osobák můžu zapomenout. Vydali jsme se s Peťulou do ulic Prahy. Zavřený Smetanovo nábřeží, stánky s pivem a občerstvením, lehátka s výhledem na Kampu, Vltavu a Pražský hrad... V Praze bych nemohl žít, ale tady to mám fakt rád. Na Kampě v parku hraje nějaký chlapík na klavír, svítí sluníčko a je absolutní pohoda. Tyhle chvíle miluju.

V neděli ráno přesun do Ústí, počasí na draka, leje jako z konve. Pořád si ale říkám, že to půjde. Parkujeme ve Fóru (6. pád od Fórum), na start cca 300m. Po registraci hledáme, kde bysme se najedli a nacházíme útulnou pivovarskou hospodu asi 100 metrů od cíle. Dáváme si česnečku, Peťa ještě nějaké noky zabalené v čokoládě nebo co, a rezervujeme stůl na čas po závodě. Tady nám bude chutnat.

Převlíkáme se v krytých garážích, načež jdeme využít místní toalety v nákupním centru (asi 4x). Předpokládám, že výše parkovného pokryla naši spotřebu toaletního papíru. Rozesměje mě borec, který se rozběhává po chodbách nákupního centra. Venku totiž v tu chvíli dost leje. Naštěstí přestává pršet a celý závod už na nás nekápne. Jdeme se trochu proběhnout, ačkoliv Miloš psal, že je to zbytečný. Přichází na mě poslední vlna asi 10 minut před startem (tradičně) a rozcházíme se do koridorů. Nahlásil jsem čas asi 1:25 a mám koridor A. Boží. Startuju hned za elitou, žádně prodlevy. Plán je běžet vyrovnaný tempo 4:15 dokud to půjde, nejlíp až do cíle. To by mělo stačit na plánovaný čas. Zazní startovní výstřel a pouštěj nám Vltavu. Marně přemýšlím, jestli někdo nesložil Labe, bylo by to autentičtější.

Jenže plán je jedna věc a realita druhá. A tak hned po startu vypálím. Běží se mi celkem snadno, po prvním kilometru tempo 4.05. Přesně podle rad "nepřepálit začátek". V duchu se těším na zaběhnutý osobák a v zápětí si nadávám, jak můžu slavit už na třetím kilometru??? Probíháme kolem nákupního centra směr chemička. Aha, to jak psali, že poběžíme fabrikou, tak mysleli kolem venkovní zdi? Omyl, krátký stoupáček a už probíháme přímo v ní. Zapomněl jsem si píchnout. Běží se mi skvěle, zařazuju se většinou za běžkyně, abych měl i pěkný výhled. Jenže ony nevydrží tempo a od 6.km se ocitám ve společnosti samých chlapů. Nuda. Hamstring tahá a já se bojím, že brzy příjdou křeče. Probíháme centrem a za první občerstvovačkou dobíhám chlapíka, který rozhodně nevypadá na běžce. Všichni ho povzbuzují. "Pěkný, Lukáši..." Zřejmě nějaký místní oblíbenec a ikona. Přebíháme most přes Labe, kupodivu je to docela kopeček. Za mostem mi to dochází. Dyť je to Lukáš Konečný, ten boxer. Běžím už plánovaný tempo a on stejně rychle. Probíháme Střekov, vracíme se do centra a zpátky k chemičce. Pořád běžím ve skupince s ním a jeho doprovodem, plus jeden běžec se stylem ala Tony Krupicka. Když běžíme kolem zdi chemičky, povídám Lukášovi (my běžci si totiž tykáme): "Ty vole to je neskutečný, na to kolik vážíš, jak rychle běžíš." Vzápětí přemýšlím, jestli jsem to nepřehnal a jestli zprava nepřiletí pěst. To by bylo po rekordu. Pěst nepřilítla, naštěstí. Říká něco o tom, že neví, jak dlouho to vydrží. "Ty máš určitě dobrou fyzičku", odvětím, a za běhu ho poplácám po rameni. Hraješ si s ohněm, proběhne mi hlavou, a tak když zpomalí v malám kopci v chemičce, přidávám do kroku a snažím se držet tempo. Za mnou se vyvezl Tony a pokračujeme společně. Máme podobný tempo a tak si pomáháme, chvíli vede on, chvíli já. Kupodivu se svojí vahou tahám většinou mírný kopečky. Nevím proč, ale ty mi jdou. Znovu centrum, znovu most a Střekov. Probíháme čtvrtí, kde se to tmavší pletí jen hemží, malý cikáňata fanděj jako o život, je to milý. Nemám žádný fobie ani předsudky, jen mě napadá vtip, že si s nima radši neplácnu, protože potřebuju hodinky na zbytek trasy. Takže vlastně předsudky mám. Ono to je tak nějak složitější.

Sbíháme s Tonym k cyklostezce, do cíle zbývají tři kilometry. Většinu tempa jsem absolvoval rychleji, většinou kolem 4:10. Stehno přestalo bolet, běžíme lehce přes 4 minuty na kilák, chvilku táhám já, chvilu Tony, jak zrovna kdo může. Pořád tomu nemůžu věřit, že se do tempa nemusím nějak moc nutit, že to nemusím "kousat". Je to celý o hlavě, jak si to tam nastavíte. Kličkujeme do města a už je tu cílová rovinka. Dáváme s Krupickou jestě závěrečný spurt o pásku (prohrávám, je lehčí) a mačkám stopky v čase 1:29:27. Radost mám obrovskou. Konečně jsem to dal a překvapilo mě, jak lehce. A už koumám, jak to zlepšit.

Běžím se převlíknout a jdu vyhlížet Peťu. Má moje stopky, aby si mohla měřit tempo a cíl je jasný, pod dvě hodiny. Čekám asi 500 metrů před cílem, v čase 1:55 se zjevuje. Fandím jako o život a přebíhám do cílové rovinky. Tady dokonce spurtuje a styl rozhodně zaslouží pochvalu. Nakonec to dává lehce pod 1:57 a zlepšuje se o víc než pět minut. Je to jen o hlavě. Je to jen chemie.

Převlíkáme se a přesouváme do pivovaru. Dávám si žebra a místní pivo, venku začíná zase pršet a nás hřejou splněný plány na tuhle neděi.

Naprosto zbytečná věc pro život, naprosto bezvýznamná věc pro naše okolí. Ale něco obrovskýho pro nás samotný. Alespoň na chvilku.

Diskusní téma: Je to jen chemie...

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek