Lake Garda Marathon 2012

Některý filmy nebo seriály ve mně vzbuzují vlnu nenávisti. A dost často mám slzy v očích. Teď zrovna Zdivočelá země. Nebo konec Pelíšků, prostřihy do padesátých let v Tmavomodrým světě, Nesnesitelná lehkost bytí, Občanský průkaz, Skřivánci na niti, Všichni dobří rodáci, Bumerang... Četli jste Doznání, Souostroví Gulag, Hrdý Budžes, ...? Jak doprdele v dnešní době, kdy informací máme nadbytek, může někdo volit tu svoloč?

Když jsme jednu chvíli provozovali restauraci, měl jsem takový tajný sen. Představoval jsem si, že tam příjde na oběd někdo z jejich pohlavárů a já ho nechám vyvést. Taková malá, bezvýznamná msta, ale mně by se strašně ulevilo.

Vrátil jsem se z krásnýho výletu na Gardu a jsem znechucenej. Komunisti mají druhý místo ve volbách. Ty samý komunisti, který by mě předtím na tu Gardu nenechali ani vycestovat. Že politika do běhání nepatří? Ale do mých pocitů ano. Budu muset naběhat víc kilometrů, abych udržel hladinu endorfinů na patřičný úrovni. Komunisti jsou svině.

A teď zase něco o běhání. Loni čtyři, letos dvanáct. Podzimní zájezd na Gardamarathon se nám rozrostl trojnásobně. Dosahujeme čtyřicítky a potřebou každého takového jedince je ukázat, že ještě nepatří do starého železa. Já jsem si to zažil loni, teď byla řada na dalších v letopočtu. Nutno přiznat, že se přidalo i spousta dalších, mimo kulaté výročí narození. Já sem jedu s jasným úmyslem zaběhnout nový osobák, nejlíp pod 3:10, Křižák atakovat hranici 3 hodin ve svém prvním maratonu, Madla po slině, získané v Tatrách, využít své rozběhání, Zdenda s minimálním tréninkem odběhnout další maraton a Peťa, Boreček a Fet  absolvovat svůj křest ohněm a velkou premiéru. Vojta sem přijel, aby nám oznámil, že nepoběží (fakt těžká rýmička a kašlík). Ondra a Petra si přijeli zaběhnout příjemnou patnáctku, no a Míša a Veronika tvořit podpůrný tým. Ale hlavně všichni chceme strávit pohodový a zábavný víkend. Ostatně jako vždycky.

Nemůžeme se dočkat a tak vyrážíme už ve čtvrtek. V Čechách je 5 stupňů, na Gardě ve 4 ráno krásných 15. Předpověď není zrovna optimistická, ale posledních deset let jsme měli štěstí.

Dávám krátký revitalizační spánek (po probdělé noci u volantu se tomu říká mdloba). Probouzím se po 8 a nemůžu se dočkat, až to vypukne. Radši jdu na ostatní pokoje všechny vzbudit, aby něco nepromeškali. Snídáme, pak jdeme do cukrárny na cafe lungo.  Mezitím se počasí vytáhne natolik, že Křižák a Zdenda naplánují výběh tunelama směr Ledro. Krásná cesta, která stojí za proběhnutí, ale je to rozumný 2 dny před závodem? Cítím, že to není úplně ono, ale touha po pěkným běhu v krásný krajině zvítězí. Úplně zapomínám, že jsem jen lehce posnídal a vyrážíme. Ostatní volí odpočinek, holky by určitě šly taky, ale nedovolal jsem se jim. Běžíme stezkou vysekanou do skály, která pomalu stoupá přímo nad hladinou jezera. Jedno z nejúžasnějších míst, co znám. Skoro nikdo tu není, sluníčko se do nás opírá a my běžíme procházkovým tempem pořád nahoru. Dál směrem na Lago di Ledro. Po krátkém úseku po silnici zahýbáme doleva a uzavíráme smyčku pod Pregasinou. Následuje úsek v těžkých kamenech (okamžitě se mi vybavily Tatry), vracíme se na stezku a sbíháme zpátky do Rivy. Zdendovi tradičně chytají saze (do kopce jen doutnal) a peláší napřed. 

Při průběhu náměstím na nás zaútočí zahrádky před restauracema a tak si jednu vybíráme. Právě prochází Vojta s Míšou a přisedají. Po hodině a půl běhu porušujeme pravidlo regenerace a dáváme si čtyři kvasnicový piva Franziskaner, Zdenda čtyři koňaky Vecchia Romagna. Maraton se obrací v hrobě.

Vracíme se do Villa Aranci, převlíkáme se a vyrážíme na večeři do Zlatého Lva, kde Zdenda s Křižákem trestají další koňaky, my piva a litry vína. Maraton si brousí kosu.

Sobotní dopoledne je opět ve znamení bolehlavů, růžových pášků a doplňování tekutin, zejména vody. V poledne už jsou všichni jakžtakž zkonsolidovaní (až na Křižáka) a tak odjíždíme do Limone vyzvednout čísla. Expo letos čítá tři stánky - Saucony, gely a kompresky. Zdenda tradičně krmí italskou ekonomiku svoji hotovostí a nakupuje stravu na závod. Krátká procházka po nábřeží a špagety aglio olio, čekání na Borečka s Fetem, který teprve ráno vyjeli z Čech. Křižák to vše jistí v leže na zadní sedačce auta. Zdenda pokračuje v rozmarnosti a skupuje sušené plody na tržišti. Po jeho návštěvě obchodník balí tržiště a odjíždí na měsíční dovolenou na Bali. S celou rodinou.

Odpoledne jde část výpravy dospávat opici. Když si ale lehnu, tak už se nikam nevykopu. A tak s Petrou a Madlou vyrážíme na krátký běh po promenádě do města, kde sedáme v kavárně na zmrzlinu a kávičku. Potkáváme Vojtu s Míšou a já se bojím, aby se neopakoval včerejšek. Přibíháme domů a už abysme se strojili do hospody. Vůbec nechápu, jak někdo může na Gardě odpočívat. Já to všechno taktak stíhám. Večer klasika, Zlatý lev, rizoto s lanýžema, hodně vody a brzo domu. Poslední přípravy na maraton a v 11 do postele. A ruce na deku.

Vstávat v neděli ve čtvrt na sedm je peklo. Ještě navíc kvůli tomu, abyste někde přes tři hodiny běželi, a takovou dálku. Je neskutečný, co všechno člověk dokáže podstoupit, aby se dobrovolně trápil. Zkuste to vysvětlit někomu, kdo v životě nepoznal pot na zádech z rychlejšího pohybu. Bude jen kroutit hlavou.

Naštěstí není komu vysvětlovat. Všichni jsou na stejný vlně. Snídáme a snažíme se vykonat všechny možný potřeby co nejdůkladněji. Vyrážíme ve čtvrt na osm, protože pak zavřou tunely kvůli nějakýmu běhu. V Limone v autě ještě poleháváme, ladíme výstroj, čísla a toaletu. Několikrát. S Madlou se potkáváme pravidelně, jako apoštolové na orloji. Je zvláštní, že mně některý věci nedocvaknou. Jako třeba, že pásku na trajekt zdarma si nemusím připnout na běh, ale můžu si ji dát do pytle do cíle. Nebo že jsem si mohl vzít ještě jedny teplý věci do auta, když jsem ty ze sebe poslal do Malcesine. Řešení bývají jednoduchá, ale někdy prostě nedotečou. Damage to speak.

Nejsem až tak nervozní, nějak to na mě nedoléhá. Připadám si jako rutinér, ale je to falešný pocit. Rozbíháme se, naposledy navštěvuji zapomenuté WC v Sushi baru (podle mě už je součástí kuchařova bytu) a řadíme se na start. Cestou potkáváme vozíčkáře, který má jen jednu ruku. "Bude se točit dokola", poznamenáváme. Z těhle věcí bych si dělal srandu, i kdyby se mě týkaly. Bez toho to prostě nejde, život se nesmí brát moc vážně. Točit se nebude, kola má spojený pevnou osou a pojede maraton. Startuje tak 10 minut před námi a když projíždí, můj potlesk je opravdu od srdce a v krku těžko polykám knedlík. Když ho pak míjím při běhu, ukazuju mu palec nahoru a poděkuje mi. A teď, když to píšu, mi tečou slzy. Asi to na mě zapůsobilo víc, než jsem myslel. Neprotiřečím si s tou srandou?

Stojíme kousek za startovní bránou. Všichni jsme se tam namáčkli a čekáme, až za pár minut odstartují (doufám, že mají nabito). Každý má svůj cíl. Dokončit, zaběhnout v nějakým čase, přežít, užít si to... Moment, ještě jedno vyčůrání, fakt už poslední. Dvě minuty do startu, to stihnu. Hrajou nějaký emotivní melodie, přejeme si hodně štěstí. Loni jsme tu stáli se Zdendou dva. Epidemie se šíří, je nás tu sedm. Zatím statečných.

Můj cíl je jasný  - zaběhnout za 3:10.  Výstřel a vyrážíme dopředu. Prvních pětset metrů je docela tlačenice, ale za chvíli to poleví a už můžu jít plánované tempo. Jenže jak ho poznám? Mám jen stopky. Můj Garmin už je asi dva měsíce u doktora v Garminu.

Tady neodolám a musím napsat pár slov o přístupu Garminu k mé reklamaci (baterie nevydržela ani 5 vteřin). Po měsíci mi hodinky vrátili, že je opraveno. Hodinky vykazovaly stejnou vadu. Začali to řešit jako novou reklamaci a po dalším měsíci mi dali nový hodinky. Místo mých černých jsem dostal šedorůžový. Dámský. Byl jsem tak konsternovaný, že jsem ani nebyl schopný jim je hodit na hlavu. Byl jsem rád aspoň za ně. Garmin a komunisti...

Na prvním kilometru mám čas 4:30. Skoro se zatetelím radostí, jak jsem hezky odhadl plánovaný tempo. Další kilometry jsou opět dle plánu, tepovka 148. Paráda. Mám i pár vteřin fóra a desítku dávám lehce pod 45 s jedním odskočením. To půjde jak po másle, říkám si a vyhlížím na promenádě Vojtu s gelama. Je skoro na konci, hlásí Křižáka přede mnou a říká mi, že mám skvělý tempo. Taky si to myslím. :)  

Když běžím po chodníku k Torbole, jeden běžec tam objímá kandelábr (zády k němu), vypadá jak tanečnice u tyče, hlasitě sípe a vypadá, že je mimo. Vzápětí se se stejným zvukem prožene kolem nás. "You run too fast", prohodí kolega vedle. Tanečník mávne rukou a zmizí vepředu. Když ho předbíhám podruhé, vypadá ještě hůř a já se bojím, aby se nesložil. Nechci se tu starat o nějakýho nezodpovědnýho pitomce, co si vyběhl na maraton jak na pětku. Chci  běžet. Jenže Houstone, máme problém. Tepy jsou pořád nízko, ale nohám se nechce. Nemůžu přidat, tepy jsou pořád pod 150, to je výletní tempo. Nemůžu se dostat vejš a zrychlit. V hlavě mi probíhá páteční výklus. Že by se to podepsalo? Asi ne nadarmo bylo v tréninkovým plánu volno. Neztrácím naději a probíhám v Arcu dvacátý kilometr za 1:32. To se dá ještě dohnat.

Ale nejde to. Cyklostezka do Torbole mě nebaví. Trápím se. Plánovaný čas je pryč. Musím si to v hlavě přerovnat. Ten pátek stál za to a jestli to dneska neběží, půjde to jindy. Přestávám se s tím prát a běžím údržbu. Těším se na Vojtu s holkama v Torbole. Jednak proto, že má gely a taky mě bavěj ty jeho kecy. Když je potkám, na chvíli se mi zas běží hezky. Prohodíme pár vět, spíš teda oni, a já mizím v tunelu směr Malcesine. Křížák to má rozběhnuto pod 3. Paráda.

Dobíhá mě nějakej čtyřicetiletej páprda a já se donutím trochu zrychlit a držím s ním tempo. Je to příjemnější, než běžet sám. Na kole jsem zvyklej jezdit pár centimetrů za jezdcem přede mnou a stejně tak to dělám i při běhu. Loket na loket nebo dýchat na záda. Snad ho tím neštvu. Běžíme spolu asi pět kilometrů, pak ho nechávám za sebou. Na žádný občerstvovačce nestavím. Od obsluhy jen přeberu láhev s vodou, půlku vyleju a pak chvíli upíjím. K jídlu jsem zatím dal třetinu banánu z Arca a jeden a půl gelu. Všechno je ok, jen ty nohy nejdou a tepy jsou pořád nízko.

Někde na 33. km vybíhám z tunelu a začíná lehce pršet. Deka přede mnou ale dává tušit větší akci. Cedule Malcesine. Hurá. Ale kilometr 35.? To jsou úplný Lovosice. Přestává pršet a začíná chcát. Blbý počasí mi nevadí. Můžou padat i hovna s háčkama, když vím, že až skončím, převlíknu se do suchýho a dám si teplej čaj. V botách mi čvachtá, jsou těžký jako pohory. Probíhám kolem chodců. Přemýšlím, jestli vyběhli 15 nebo 30. Už chci být v cíli. Baví mě to, že se musím kousnout a běžet. Ale dneska si to neužívám. Ani jednu písničku jsme si cestou nezazpíval. To je skoro na černou vlajku.

Už vidím to poslední stoupání. Kurva, to ještě není ono. Až teď. Jo, teď ten kruháč.. Sakra, myslel jsem, že je to kratší. Aspoň že ta banda na tý zastávce povzbuzuje. Poslední kilák. Všude jsou potoky vody. Přestává pršet. Dobíhám do cílový rovinky, zahlídnu Ondru s Petrou. Give me 5. Probíhám cílem 3:22 a jsem zatraceně rád, že to mám za sebou. Jak jsem mohl dát tu stovku?

Opírám se o plot a slyším z reproduktorů "Magdalena". Já ji tam za sebou tušil, ale takhle rychle? Neuvěřitelný. To chce obětí a pusu. Šourám se k občerstvení, leju do sebe ionťák, trochu banánu. Mám hlad, ale nemůžu jíst. Dobelhám se pro pytel s věcma. Vysvítá sluníčko. Přichází Křižák, teda jestli se tomu tak dá říkat. Dal to pod tři. Má splněno, je to drak. A Madle budu do konce dne říkat Velkovezíre.

Ještě jsem se ani neoblíknul a přichází Peťa. Směje se, je to dobrý. Vypadá, že si to užil. Čas lehce přes 3:30. Říká sice něco o tom, že nevidí důvod to běžet znovu, ale já vím své. Počkáme týden. Jdeme na čaj, kafe, polívku a ze zahrádky vyhlížíme další kamarády. Zdenda tradičně vysmátej, ani nevypadá zničeně (já to fakt nechápu), chvíli za ním Boreček s Fetem. Tady se směje jen Boreček, Fet asi cestou něco špatnýho snědl. Je celej bílej. Ploužíme se na trajekt. Sledovat tu chůzi je fakt zábava... 

Přesouváme se na penzion, sprcha, balení. Odjezd trochu emotivní a tak ani tentokrát nemyslím na to, jak se mi odtud nechce. Doma nás čeká krásně barevný podzim. V úterý jdu na kolo, k běhu se dostanu až ve čtvrtek. Sluníčkem prozářený odpoledne a já běžím těma nejkrásnějšíma místama Skaláku. Nad Sedmihorkama na Sahaře se zastavuju a užívám si tu volnost. Těším se na zimu a na dlouhý večerní běhy lesem.

Jo, PS:

Ve středu vlezu v Praze do vagónu metra a vidím, jak po nástupišti kráčí evidentě nalitej Dolejš. TEN Dolejš. "Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají." To dvojsmyslný hlášení patřilo tentokrát mně. Bohužel.