Lake Garda Marathon

Nádhera, nádhera, nádhera. Zatímco u nás se chystalo vypuknout pravé podzimní propršené počasí, my jsme prchli do naší oblíbené destinace, Lago di Garda. Natěšení, očekávající velkou zábavu i výkony.

Odjezd v pátek dopoledne se celkem vydařil a tak jsme mohli už kolem sedmé večer nanosit své batožiny do apartmánu u Luigiho a vyrazit na večeři do Zlatého Lva. Mám pocit, že jinde už se příštích několik let stravovat nebudeme. Jako minule a stejně tak i druhý den nezklamali a připravili nám skutečně skvělý zážitek z jídla.

Večer v apartmánu se odehrává v očekávání neděle. Peťa si vzal na starosti Zdendovu přípravu na maraton a neustále mu opakuje několik základních pokynů. Pomalý start, hodně pít, užívat si to apod. Otvíráme PU a Metaxu a rozjíždí se celovečerní filozoficko-náboženská debata. Strávíme příjemný večer, dokud nás dno láhve nerozdělí.

Ráno zjišťujeme, že kombinace místních piv, plzně a metaxy je smrtící. Ideální předstartovní den. Nasnídáme se a se sebezapřením nasedáme do auta a odjíždíme do Limone pro startovní čísla a další saky faky. My se Zdendou si alespoň prohlédneme prvních deset kilometrů maratonu. A musíme uznat, že jsou dost fotogenický. V Limone celkem bez problému nalézáme registraci, přebíráme čísla, tašky a trika (Peťa s Ondrou kompresky) a prolézáme malé expo na parkovišti. Jelikož jsme nikdo v Limone ještě nebyl, jdeme si prohlídnout městečko. A jsme naprosto uneseni. Staré domy a úzké uličky, zasazené v prudkém svahu mezi vodou a silnicí, nábřežní kolonáda, úzké průchody, umělé laguny s loďkama... Zdržíme se asi dvě hodiny.

Potom se vracíme do Rivy a v oblíbeném baru si dáváme oběd. Spaghetti Aglio Olio Peperoncino dostály svému názvu a nedají se téměř pozřít. Dle Peťi, který jedl i papričky, prý ani vyzřít. Jelikož bolest hlavy nikoho nepřechází, ladíme formu v leže do pozdního odpoledne. Kolem čtvrté hodiny nastává část, na kterou jsme se všichni těšili. Volný výběh na kávu do Torbole a zpět. Jelikož Zdenda zjišťuje, že opravdu nutně potřebuje pás na gely, před vyběhnutím ho sháníme v několika obchodech. Neúspěšně.

Vydáváme se v pomalém tempu v barvách týmu Bezeckeboty.eu po nábřežní kolonádě. Je krásný počasí, sluníčko svítí, teplota kolem 25. Prostě nádhera. Sedáme do stejné kavárny na nábřeží jako na jaře. Dáváme kávu. Nechce se nám domu, tak ještě jednu. Nechce se nám domu, tak ještě dortík. Ale teď už fakt musíme. Dobíháme do apartmánu, v nohách 7 km v tempu kolem 5:30.  No, trošku rychlý na výklus. Následuje večeře ve Zlatém Lvu, pár vitamínů v PU a příprava na zítřek. Peťa ladí poslední detaily ve Zdendově psychice, následuje závěrečný test v ústní podobě.

Plán na neděli je následující. Maraton startuje v Limone. Tam my se Zdendou musíme vyrazit autem už po sedmé, protože v půl osmý zavřou silnici a už bychom se tam nedostali. Trajekt tam včas žádný nejede. Ondra s Peťou, který běžej 15, startujou v Torbole, takže tam v pohodě dojdou. Obě skupiny startujeme v 9.30, což je škoda. Mohli jsme se smíchat cestou a užít si společný běh. Z cíle se pak dopravíme trajektem do Limone a vyzvedneme auto.

Noc před závodem je pro mě naprosto tragická. Naspím celkem asi 3 hodiny a propukne u mě rýma jako trám, jak by řekli v jedné pohádce. Tím i Zdendovi znepříjemňuju spánek a tak jsem nakonec rád, když v 6 hodin zazvoní budík. Chce se mi leccos, ale běžet maraton v tom seznamu není. Jdu ještě vyvenčit Matyldu a zjišťuju, že v říjnu brzy po ránu je na Gardě kurevská zima. A navíc fouká dost ostrý vítr. Teple se oblékáme a přejíždíme do Limone. Je tu ovšem jeden problém, start je v 9.30 a naše teplé svršky nám odvezou do cíle už v 8.30. Navíc na celé startovní pole jsou zhruba 4 záchody. Vybíráme si ty dva uvnitř budovy a strávíme alespoň půlhodinu v teple při čekání ve frontě. Před startem už vylézá sluníčko nad okolní hory a tak se trochu otepluje. Vítr ale pořád fouká dost silný a tak rozděláváme igelitový ponča, který jsme dostali k číslům a na startu stojíme v nich. A jako vždy probíhá po ranním zavodňování mé předstartovní odvodňování. 2x. Start se blíží a tak zahazujeme pláštěnky a přejeme si hodně štěstí. Hrajou Bloody Sunday. Naštěstí těsně před výstřelem zazní Rocky a pesimistická předpověď polevuje.

Ale jen na chvíli. Po startu je trochu těsno, ale nic hroznýho. Běžíme tempem přes 5 minut. Tak jsem to chtěl, první dva kilometry přes pět a pak už jen držet 4:50 až do cíle.  Po prvním kilometru se necítím moc dobře, kouknu na tepovku a zhrozím se. 170-180, měl bych mít pod 140. Takže viróza a nedostatek spánku se projevily. Navíc mě hned od startu tlačí bota z boku palce. A je po ambicích. Navíc po 2 kilometrech zjišťuju, že potřebuju znova na záchod. Abych tuhle záležitost nevláčel dál celým závodem, dovolím si infomovat, že následně jdu znovu na 6., 10. a 21. Něco je blbě.

Tep se mi naštěstí srovnává, Asi na srdce tlačil plnej měchýř. Padá ke 140 a první půku se pohybuje do 150. Až do Rivy držím v ruce mobil a fotím si tu krásnou trasu. Fouká dost protivítr a tak využívam své zkušenosti z kola a běžím buď ve skupině nebo těsně v háku za někým. Probíháme Rivou přes náměstí a dál po nábřežní kolonádě. Zdravím Luigiho, který přišel fandit. Tělo se vzpamatovalo a běží se mi skvěle. Držím si plánovaný tempo. Po čuracích pauzách vždycky zrychlím, abych dohnal "svoji" skupinku. Před Torbole odbočujeme doleva a mezi vinicema a olivovýma sadama běžíme k Arcu. Trochu mě děsí, že občerstvovačky na 5, 10 a 15. km byly jen s vodou. Takže plán tlačit od začátku banány padá. Bojím se hlaďáku, ale 2 gely nechci vyplácat, nechávám si je na 30. a 38.km. Odpoutávám se od skupinky, ke které jsem se připojil po 2. odskočení. Zpomalili na 5 a to není můj plán. Drží se jen jeden Ital. Prý mluví anglicky. Ptám se ho, jestli už tu běžel a jestli už bude nějaký jídlo. Po chvíli ticha odpovídá, že na půlce bude jídlo. Dvacátý kilometr je přesně v Arcu v centru. A konečně jídlo. Zastavuju, vsunu do sebe jablko a tři půlky banánu, popadnu láhev s vodou (lepší jak kelímky na jiných závodech) a utíkám. Ital nejí a běží dál. Když to všechno spolykám a zapiju, vydám se na stíhačku za ním. U cukrárny, kde jsme na jaře s klukama mrzli na kole, už ho mám. Běžíme spolu až na mezičas na půlmaraton (1:42). Je to dobrý, mám náskok oproti plánu. Tak si můžu v klidu odskočit. Potom opět zrychlím a dobíhám anglofila. Říkám mu, že se asi dobře nasnídal, když jen pije. Chvíli mlčí a pak odpoví "Ne, děkuju". Buď mluvím tak blbě anglicky nebo se on trochu vytahoval.

Každopádně tempo je mi pořád příjemný, tak nechávám Itala za sebou a běžím po cyklostezce směr Torbole. Tam probíháme přes centrum. Hrajou na bubny, diváci skandují. Každýho, kdo po trase tleská, zdravím zvednutím ruky. Nevím, jak se tvářím, ale přijde mi, že tak od 10. kilometru se usmívám. A každý krok si neskutečně užívám. Vybíhám z Torbole, na hodinkách tempo 4:20. Tak pozor hochu, rekordy ano, ale postupně. Začíná posledních 14 kilometrů do Malcesine. Hlavou mi v obavách bleskne, že za chvíli příjde poslední krizová desítka. Vzápětí si uvědomím, že se vlastně nechci bát. Že se na to těším. Že chci, aby mi ten zápas v hlavě probíhal. Že je to právě tohle, co mě na běhu začíná zajímat. Co bude potom, až tělo nebude moct a hlava bude muset naplno zapnout, aby obstarala základní mechaniku pohybu.

Ale tentokrát se nedočkám. Nic mě nebolí, běžím pořád přes špičky, předbíhám závodníky už od Arca. Tepy jsou lehce nad 150, jsem příjemně překvapený. Občas si dovolím ten komfort a zpomalím k 5 min, u občerstvovaček i přes 5. Trochu cítím levý hamstring a tak nic nepokouším. Plánovaný zrychlení nechám na jindy a užívám si to. Naprosto. Dva kilometry před cílem je táhlý stoupáček. To je něco na mě. Dávám ho za 4:40 a poslední kilometr za 4:30. Do cíle vede špalír z fanoušků, který povzbuzujou, co jim síly stačí. Ideální místo seběhnout z koberce k plotu a plácnout si s nima i s klukama, který tam fandí. Ale jsem tolik zaujatý časomírou, že to svištím rovnou do cíle. Prožívám totální euforii, jsem naměkko, mám radost z krásnýho času. Svoji soukromou sázku jsem vyhrál. A hlava bude muset počkat další tři týdny na ŠUTR.

Zdravím se s Peťou a Ondrou. Dali 15ku za 1:09 a 1:18. Prožívám si svoji desetiminutovku přechodu z běhu do chůze a sedu, tentokrát o dost méně dramatickou než na Parkmaratonu. Potom už čekáme na Zdendu. Potkáváme ho už za cílem, v krásným čase lehce přes 4 hodiny. Peťovi instrukce zabraly, nepřepálil to, celý to běžel, užil si to. Gratulujeme mu, v 51 takhle uběhnout svůj první maraton je frajeřina.

Trajektem přejíždíme do Limone, vyzvedáváme auto a jedeme na apartmán. Balení, úklid, zážitky. V Rivě je přes dvacet stupňů, svítí sluníčko a nám se nikam nechce. Z donucení sedáme do auta a vyrážíme. Na Brenneru je 5 stupňů a sníh, v Turnově je 5 stupňů a nevlídno. Ale tyhle tři dny nás budou hřát nejmíň do vánoc.

PS: Dneska jsem šel v Praze po chodníku a zafoukal vítr. Podvědomě jsem se zařadil za chodce přede mnou. Rozesmál jsem se.