Piš na konci léta !

A je to tady. Tvůrčí krize. Přitom se toho událo dost, ale není to tak silný jako třeba Horská výzva a mě to nenutí sednout k počítači a zvěčnit zážitky z konce srpna a začátku září. Ale už zítra začíná podzim a tak by se slušelo uzavřít letní sezónu nějakým povídáním.

Ještě že ta krize není i v ostatních sférách. I když, co já vím... Pořád mě baví běhat, pořád poslouchám Kluse, pořád piju hodně piva a vína (prohibice mě lízla jen těsně), jím míň pečiva, abych zhubnul na plánovaný závody v příštím roce.... I když někdy mi přijde, že žiju jen od něčeho k něčemu. Od víkendu k víkendu, od jednoho běhu k druhému...

Půlmaraton Moravským krasem - 2.září

"Běžíme v září s Fetem půlmaraton v Blansku", píše mi kamarád Boreček začátkem srpna. Nechám se navnadit a přidávám se k nim. Proč si nepotrénovat rychlejší tempo na maraton na Gardě. A tak se vydáváme na nedělní běh kolem Punkvy.

Boreček na poslední chvíli odvolává, bo si opět něco natrhnul, a tak se na start stavíme společně s Fetem. Je to jeho první půlmaraton, v říjnu chce dát i ten dlouhý na Gardě. Dávám mu poslední rady - "Vyhlídni si nějaký pěkný ženský zadek a drž se za ním co nejdýl." Základ taktiky by tedy měl.

Já mám bohužel po stravovací chybě z předchozího dne (brokolice) starosti se svými vnitřnostmi. Přesto doufám, že se mi podaří pokořit osobák z jarního Bakova. V nedělním odpoledni se v počtu asi osmiset lidí stavíme na náměstí a vybíháme na trať.

Všichni běží strašně rychle, jako by byl cíl za rohem. Jsou tak dobrý nebo nevědí, co činí? Zjišťuju, že od obojího. Nejdřív kolečko městem a pak zamíříme do údolí, co vede až k jeskyním u Macochy. Silnice pomalu stoupá a já se pokouším držet tempo k 4:20. Každopádně předbíhám postupně běžce za běžcem a jsem spokojený. Funím jak lokomotiva, ale říkám si, že je to do kopce a zpátky se to rozběhne. Otáčím se a čekám na to rozběhnutí. Ale nějak to nejde. Místo 4:05 běžím tak 4:15. Čeká mě ovšem větší problém. Na 15. km si musím odskočit do lesíka. Nechci riskovat, že mě to dožene někde ve městě. Když vylezu zpátky na silnici, něktěří běžci nevěří, že je předbíhám během krátké chvíle podruhý. Ale já si pomalu začínám zvykat.

   Před....                                                                  ...a po...

Odlehčený ze sebe ždímu zbytky sil a i když trať k náměstí docela stoupá, držím tempo pod 4:15. Vbíhám do cíle v čase 1:32:38. Zklamaný z toho, že nebyl nový osobák. Nakonec zklamání jen poloviční. Když odečtu tu minutu v křoví, byl by tam. :)

PIM večerních 10 km

To jsme si nemohli opět nechat ujít. Večerní běh Prahou a posezení v Lokále. Dámskou část reprezentují Markéta na pětku a Petra na desítku. Pánský běhací klub Peťa, Zdenda, Ondra a já. Je o něco chladněji než loni, opět stojíme na startu kousek za chrtama. Jsem zvědavý, jestli už konečně klapne čas pod 40. Je to sice jen psychologická hranice, ale těším se do klubu.

Nemám stále opravené Garminy a tak si chci hlídat čas jen s hodinkama (stopky se mi nepodařilo zprovoznit). Po vyběhnutí zjišťuju, že v té tmě nevidím ani kolik je hodin, natož abych byl schopný odvozovat svoje tempo. Takže běžím podle pocitu - naplno. Už po čyřech kilometrech se chci na všechno vykašlat a zastavit. Tělo se rychlému tempu brání, řízení přebírá hlava. Nakonec to nějak zvládnu a do cíle se vřítím v čase něco přes 41. Mírné zlepšení proti loňsku, 40 daleko.

Postupně se scházíme v Dlouhé u auta a trousíme se do Lokálu. Na regeneraci se sodovkou není čas a tak si dáváme spoustu plzní a dobrot z místní kuchyně. Po zavíračce následuje ještě přesund do hospody U Vejvodů. Kolem třetí to balíme a jdeme spát. Nejsme ale zdaleka poslední.

Tímto tuto akci vyhlašuji za vydařenou.

Jáčma Invitational

Kilian Jornet si naplánoval běhání s Tony Krupickou po horách a vzniklo z toho skvělý video. Peťa (Jáčma) si naplánoval běhání s náma po Kokořínsku a vnikla z toho skvělá akce na ukončení letní běhací sezóny.

A tak jsme se minulou sobotu v půl devátý ráno sešli u něj v počtu 6 běžců a 3 cykloženy. Kupodivu všichni dorazili včas a tak jsme naskákali do dvou aut a rychlou jízdou se přesunuli do Mšena, abychom absolvovali 22 km po pěšinkách Cinibulkovy stezky a dalších pěšinek a cest CHKO Kokořínsko. Počasí sice už moc letní nebylo, ale alespoň se nebudeme přehřívat. Trasu známe, protože jsme si ji s Peťou už vyzkoušeli někdy v červenci.

   Peťa, Zdenda, Jirka, ich, dole Vojta, Křižák

Pomalý a krátký výběh po asfaltce a už vbíháme do lesa. Pěšinka se kroutí nahoru dolu a místo, abysme se pěkně rozběhli, začínáme hned zdolávat prudká stoupání a krkolomné seběhy. Křižák s Peťou hned mizí s mírným náskokem, já plním funkci kameramana a fotografa a pohybuju se napříč pelotonem. Máme teprve pět kilometrů a pot z nás jen leje. Profil rozhodně není odpočinkový, snad jen pro Křižáka.

Probíháme krásný místa, paseky, rokle, náhorní louky, pastviny s koňma... Na jednom rozcestí, stejně jako minule, visí na plotě košík s jabkama a na kartonu nápis Dobrou chuť. Peťa sice rozvíjí teorii o podloudných pěstitelích jablek, co do nich stříkačkou píchají projímadlo, ale nás neodradí.

   Hřebci v běhu I

   Hřebci v běhu II

Sbíháme na lesní asfaltku a ve větších či menších rozestupech přibíháme do vesnice Vojtěchov. Jirka úspěšně předstírá bolest kotníku. Zdenda už ani nezastavuje a jde "napřed". Studánku U Habešů tentokrát nevyužijeme. (Tak se fakt ta studánka jmenuje, i když to zní jako název hospody). Následuje přesun po vrstevnici a následně výstup po schodech k "pokličkám". To jsou asi tři skály, co zapomněly nahoře zvětrat.  Zato většina z nás už vypadá zvětraná dostatečně. Asi jsme začali dost zostra, mě navíc pekelně bolí nohy z úseků, co jsem běhal v týdnu.

Rozestupy jsou čím dál větší, jiskra z očí se vytrácí. Vojta navíc vkládá do běhu nový prvek - držení trika v oblasti odřených bradavek. Kopce opět přitvrzují a tak si myslím, že jsou nakonec všichni rádi, když v dálce zahlídnou Mšeno. Cesta připomíná alej, kterou se František Věk vracel do rodné Dobrušky. Přeběhneme krásnou cestu uprostřed luk a polí (snad si kluci nevšimli té zkratky do města) a už se pomalu trousíme do centra k autu. Naběháno 22 km, ale stav nohou jak po 35. Ještěže jsme nešli tu delší variantu.

Za chvilku dorazí i bikerky a my honem sedáme do auta, abysme stihli odpolední část programu - koupel v bazénu a hlavně pořádný oběd, co Peťa navařil. Bazén ještě stíháme prázdný a tak si užíváme relaxaci v třicetistupňové vodě. Potom už na nás čeka obrovský hrnec Chilli con carne s chlebem a plzní. Všichni se oblizují až na zádech a za chvíli je vidět na dno.

   Jirka se připravuje na otcovství...

   Kdo chce přidat?

Následuje sledování bikerského videa a popíjení plzně, prokládané střídavým polospánkem většiny účastníků. Ale v hlavě pocit krásně užitýho dne se skvělýma lidma a s příslibem dalších ročníků. Díky moc.

PS: Hradecká desítka

Nějak mi to nedalo. Nechtěl jsem se smířit s časem v Praze a tak jsem se rozhodl, že to ještě zkusím na jednom ze závodů Runtour ČP. Celých čtrnáct dní jsem se věnoval speciálnímu tréninku na 10km. Což obnášelo asi 2-3 tréninky úseků týdně. Objemy mám, potřebuju zrychlit, říkal jsem si.

Počasí v Hradci ideální, teplota kolem 13st. Stavím se hned pod startovní bránu asi do třetí řady. Pár vteřin před startem nám oznamují, že ty okruhy poběžíme dva. Hmm, mně se to zdálo nějaký krátký. Po výstřelu hned vypálím a držím tempo kolem 4min/km, přeběhneme most u elektrárny a zamíříme do parku u soutoku. U hokejový haly mi Garmin pípně první kilometr za 4:20. Říkám si, že to asi bude chyba kvůli stromům v parku. Další kilometry už držím za 4 nebo pod 4. Bolí to hodně, ale cítím, že jsem udělal pokroky a utrpení je menší. Nadávám si, že jsem se na to nevykašlal. Desítka není moje disciplína.

Cílem probíhám v čase 40:10. Zase to neklaplo, ale jsem mnohem spokojenější. Kdybych to na prvním kilometru neprobendil v zácpě, bylo by to tam. Takže nový OR. Pod 40 si schovám na příště.