Pražská desítka s plzeňskou dvanáctkou

Je to za námi. Sprint na 10 km noční Prahou. Když srovnám všechny tři akce PIMu, co jsem letos absolvoval, asi ta nejkrásnější.

Zúčastnili jsme se v hojném počtu. Verča v ženském závodě na 5 km, Zdenda, Peťa, Ondra, Oskar a já pak v hlavním závodě na 10 km. V Praze panovalo podvečerní dusno a už jen rychlejší chůze způsobovala intenzivní pocení. Na Staroměstském náměstí probíhal běžecký závod a zároveň tryzna za hokejisty. Nechtěl bych být na jejich místě ani na místě příbuzných. Ať už kvůli vlastní podstatě věci nebo kvůli té frašce, která kolem toho panuje. Zemřelo tolik lidí, kteří by si to opravdu zasloužili, ale proč oni?

Verča se vydává ještě za světla na trať pětky. Bojuje statečně, my stojíme u hrazení a nadšeně povzbuzujeme všechny běžkyně. Peťa poznamenává, že problémem běhu ženských je to, že běhají jako ženský. Až na výjimky má pravdu.

V půl deváté se stavíme na start my. Já s Peťou a Zdendou jsme nahlásili čas kolem 35, takže stojíme asi 20 metrů od nejlepších, v kóji A. Říkám jim, ať si to užijí, že takhle vepředu na startu už asi nikdy nebudeme. Ondra s Oskarem startují někde z Celetné. Atmosféra je úžasná, těšíme se do ulic. Už je úplná tma, samozřejmě všude svítí reflektory a veřejné osvětlení. Náměstí a Pařížská ulice jsou naplněné povzbuzujícími diváky. Užíváme si tu parádu. Zaznívá Vltava a výstřel startu.

Vyrážíme Pařížskou k nábřeží a kolem Františku zpět. Je to zatím docela hustý balík, ale běží se celkem rychle. To, co v tréninku bolí a je takřka na hranici možností, jde při závodě úplně lehce. Jak je to možný? Vracíme se zpátky na Staromák a děláme kličku Celetnou, kolem Stavovského divadla a Železnou zpět na náměstí. Při průběhu branou hlásí komentátor, že za mnou probíhá Pavel Nedvěd. Takže to bysme měli splněné. Při běhu Pařížskou a pak k Rudolfinu dobíhám dalšího fotbalistu. Teda myslím si, že to je. Účes ala Skuhravý by už asi nikdo jiný nenosil. U Rudolfina předbíhám Pirka. Běží neskutečně, ani gram tuku navíc, krásným, lehkým krokem. Má moji úctu.

Dál se motáme podél vody. Kolem Vlády přes most k Františku, další most k Letenskýmu tunelu a zpět k Vládě, Rudolfinum a opět Pařížská. Asi dvakrát při nějakých smyčkách zahlídnu Peťu nebo Zdendu. Volám na ně a povzbuzuju je. Peláším na Staromák, koukám na povzbuzující u plotů. Fandí tak moc, že ještě zrychluju. Poslední klička Celetnou a Železnou a už jsem v cíli. Jsem fakt unešený.

Teď mě tak napadlo, že by to mohlo vypadat, když jsem pořád z něčeho nadšený a happy, jako když si vždycky něčeho šlehnu... No nic.

Moje pocity umocňuje i to, že mě po doběhnutí nic nebolí. Narozdíl od maratonu jsem jak jura (nebo trias, už nevím). Čekám na Peťu, který je kousíček za mnou a prodíráme se koridorem ven. Dostaneme tradičně medaile, láhve s vodou a ionťákem a šupem pryč.

Odebírám se ke kašně vyzvednout Lucku a vydáváme se do Lokálu, kde nás čeká rezervovaný stůl, PU12 z tanku a něco na zub. Jako tradičně hodnotíme závod, sdělujeme si zážitky a lejeme jedno pivo za druhým a smějeme se, až se za ucha popadáme. Jen Zdenda tradičně nabourává naše objednávky voláním na číšníka: "Pocem, máš koňak?" "Nemám" "A rum jakej?" "Tuzemák" "Ajajajaj"  "Tak nám přines sedm slivovic". My se však nenecháme nachytat. Jediný, kdo jeho hru ještě nezná, je Lucka. Ale myslím si, že příště už ji hrát nebude :).

Další vyvedená akce, kterou si příští rok rádi zopakujeme. Druhý den po 3 hodinách spánku dáváme instatní snídani u MCD a pádíme domů. Odpoledne pak krásný výjezd na horských kolech se zastávkou na pivo na Vyskři. Začínající podzim, slunečný den, pohoda. Každý den se počítá.