Pražský maraton

Je pondělí, koukám se na záznam ČT z Prahy a chce se mi vstát z postele a běžet další maraton. Prožívám znova tu atmosféru a svrbí mě nohy. Řeka lidí, valící se Pařížskou ulicí za zvuku Vltavy, ve mně vyvolává euforii, která to způsobuje.

"Maraton uběhne každej blbec", prohlásí Zdenda asi hodinu po doběhu. Ještě že ty jeho řeči známe a nerozhodí nás. Stejně to říká jen proto, aby nás pobavil.

Realita je jiná. Maraton už je kus cesty a nemůžete si na něj odskočit jako na jeho polovičního bratříčka. Musíte si ho hýčkat, připravit se na něj hlavou i tělem, přistupovat k němu s pokorou. Každý je jiný a když na něj půjdete jako mistr světa, dá vám to sežrat. Cíl není za rohem, není ani za dvěma rohy...

Jedem ve dvou, Zdenda a já. Zdenda napravit loňský výpadek, kdy mu přetrénování z Gardy nedovolilo běžet a chce si tak zasloužit to černý triko, co mu zůstalo. A co vede mě? Touha po dalším zážitku, snaha o vylepšení času a přiznám si to ješitně, i nějaké lepší body do bodovací tabulky. Kdo by nechtel být mezi stovkou nejlepších běžců v republice.

Víš co, Zdendo, nechápu? Natrénováno máš kulový, životospráva pokulhává, ale vždycky v sobě najdeš nějakou vnitřní sílu, která tě donutí zachovat glanc. Holt jsi se přihlásil na maraton, tak na něj pojedeš. Nechce se ti, ale uběhneš to. Seš frajer.

Přijíždíme po osmé (jako hodině) do Dlouhé ulice, kousek od Staromáku, kde je start. Jdeme se tam podívat. Celkem se nic neděje. Vracíme se zpátky a sedáme do Coffee Fellows na kafe (první chyba - dvě kávy po ránu je moc). Je zima (kolem 8st.) a tak rádi v teple využijeme zázemí kavárny a připínáme čísla na hruď. Deset minut před startem dorážíme na náměstí. Prostranství je opět skoro volné, protože všichni už jsou v klecích. Ještě dáváme pár rovinek po náměstí na zahřátí. Jen přemýšlím, jak mohla ta dvacetimetrová fronta na kadibudky stihnout start, když zbývaly pouhé tři minuty... Neřešíme koridory a přelézáme na rozhraní Celetné a náměstí plot. Jsou dvě minuty do startu. Slunce mě docela zahřálo a tak dávám Zdendovi svůj svetr. Běží v něm až na Karlův most a pak ho věnuje divákům. I když je kolem 10 stupńů, zvolil jsem jedno krátký triko a krátký elasťáky. Snad nezmrznu.

Najednou se dá masa lidí do pohybu a já zaslechnu Vltavu (hrát, ne téct). Ani výstřel jsem neslyšel, ale hodiny na bráně běží, tak běžím taky. Na začátku Pařížské se loučím se Zdendou, plácám ho po rameni a vydávám se do davu. Snažím se alespoň přiblížit tempu 5 min., ale je tu moc husto. První tři kilometry tak alespoň dodržuju pravidlo pomalého začátku. Až moc. Ale pocity jsou nádherný. To, že jste součástí tisícihlavého davu, který se valí ulicí za účelem, který 99% národa nechává naprosto chladným, je prostě nepřenositelný pocit. Zažili jste někdy Karlův most bez jediného turisty, kdy celý prostor vyplňují šílenci v tričkách a teniskách? Zkuste si to.

Až u Rudolfina se dav trochu naředí a zrychluju na plánované tempo. Ambice mám na 3.10, ale říkám si, že se nechci úplně vyždímat kvůli nadcházejícímu ultramaratonu za tři týdny. Plánuju teda čas 3:20 tempo kolem 4.40. Dívám se na tepovku a nevěřím svým očím. 147-150 i když tempo vzroste na 4.30. Jsem na sebe hrdej. :) Probíháme Libeň, Karlín, zpátky na Staromák a na Můstek. Držím se zpátky, aby mě atmosféra nestrhla k rychlejšímu tempu. Nosem sice nedýchám, ale běží se mi krásně lehce. Až na to, že jsem do první desítky musel dvakrát na malou (to bude tím druhým kafem). Začínám si myslet, že je to mé prokletí, protože jdu potom ještě dvakrát. V Nuslích předbíhám Pirka, pod Vyšehradem ho předbíhám znovu (hádejte proč?). Vybavuje se mi scéna z Na samotě u lesa. "Ty borůvky jsi nasbíral sám? Jo, dvakrát!"

Půlmaraton dávám pár vteřin nad 1:40. Vzhledem k promrhaným prvním třem kilometrům a třem močícím pauzám si řikám, že to není špatný a mám na čem stavět. Od dvacátýho kilometru běžím s běžkyní ze štafety. Nevím, jak vypadá zepředu, ale zadeček dělal nějaký umělec. Bohužel ji asi po dvou kilometrech předbíhám a následuje území samých chlapů. Nicméně ani to mě nedonutilo zvýšit tepy a stále běžím kolem 150. Říkám si, jestli se moc neflákám a těším se na druhou půlku závodu.

Když probíhám kolem železničního mostu pod Vyšehradem, zaslechnu zpěvačku, jak zpívá "toulej se mým klínem, jazýčku pojď...". První část zavrhuju, ale vyplazuju jazyk a jdu. Čeká mě Smíchov. Loni tam proběhl náraz do zdi (samozřejmě obrazně). Nicméně Smíchovem proběhnu bez větší újmy (kromě zastávky na co? No jasně...). Pořád to jde běžet rychle, i když abych se moc nechvástal, kolem 30. kilometru už trochu únavu cítím.

Rozvazuje se mi tkanička (chyba číslo dvě - zapomněl jsem dvojitý uzel) a tak poklekám a zavazuju (chyba číslo tři). Jak ohnu ruku v zápěstí, vypíná se mi o rukavici čas na hodinkách. Nevšimnu si toho a až po chvíli, kdy se mi nedaří srazit aktuální tempo na displeji, si to uvědomím. Kolik uplynulo času nevím. Třicátý kilometr probíhám kolem 2:20. Alespoň si to myslím a tak si říkám, že i když dám zbytek do 5 min. na kilák, cílový čas je doma. Omyl. Skutečný byl 2:22:26. Kde jsem je proflákal?

Pořád ale běžím kolem 4.40, tělu se chce běžet a tepy jsou nízko. Až neuvěřitelně. Promiňte, ale zase si to moc užívám. Přebíháme k Národnímu divadlu a k Rudolfinu. Na občerstvovačkách piju jen vodu (zastavím, naleju do pusy a polykám cestou) a občas uzobnu banán. S sebou mám gely - Enduro nadvakrát na 15. a 25., Carbo na 35. V centru pokukuju po divácích, jestli neuvidím někoho známého. Nevidím, a tak si plácám alespoň s malýma divačkama před mostem. Plácebo.

Čeká mě druhá smyčka přes Libeň. Tady je to koření maratonu. Tady vznikají emoce, láme se chleba, tvoří závod. Zpomaluju na 4.50. Do rychlejšího tempa bych se už musel nutit. Ale říkám si, že mám rezervy, tak to nehrotím. Ultra, ultra, ultra. Debile, kam ses to přihlásil. Na 40. km mi slečna nabízí pomeranče, banány, rozinky, sůl... "Sluníčko by nebylo?" Usměje se. Asi by ho taky potřebovala, vypadá zmrzle. Na Františku myslím úplně na jinou. Najednou vidím před sebou běžce, jak se snaží obklíčit středovou čáru. Míjím ho a asi dvacet metrů za mnou se skládá na dlažbu. Naštěstí kousek od zdravotnice.

Teď už jen Pařížská. Přídávám a tělo poslouchá. Koberec, klapka. Stihl jsem to pod dvacet? Asi jo. Medaile, folie. Ženou nás jako dobytek do Železné směr Václavák. Stádo poslušných, unavených oveček, označkovaných medailí na krku, místou rouna hliníkovou fólii. Dojímavá i směšná podívaná najednou. Přicházím ke Stavovskýmu divadlu. Nohy chtějí relax. Usedám na zem a opírám se o svatostánek. Vedle mě je koš s odpadky, na který močí psi. Je mi to jedno. Dává se do mě zima. Nohy krásně zatuhly a já se snážím co nejrychleji dokráčet k autu. Netrpím jako u předchozích maratonů, ale bolí to.

Převlíkám se do teplého suchého a jdu do Železný přebírat ovečky a vyhlížet Zdendu. Černý triko, šedivý vlasy - opakuju si. Najednou se ke mně hlásí člověk, kterýho jsem fakt nečekal. Takový třídní nepřítel, dalo by se říct. Jak jsem omámený endorfiny, usmívám se na něj a gratuluju mu k absolvovanému maratonu. Za chvíli doráží Zdenda. Utahanej, ale zase to dal. Maraton uběhne každej blbec.

Sedáme do auta a hned vyrážíme do Turnova. Líčíme si zážitky z trati a spěcháme na jídlo do tenisový haly, kde na nás už čeká Peťa. Nastává hodokvas, i když tentokrát umírněný. Vývar, steak a pár plzní. Chtělo by to krátkou vyjížďku na kole, trochu se uvolnit. Ale je zima a tak uléhám do postele. Otevřu mail a čtu vzkaz od neznámé čtenářky: "Náhodou jsem narazila na Vaše stránky a poprvé v životě mi to nedalo a rozhodla jsem se napsat. Při čtení se opravdu bavím a líbí se mi lehký a nenásilný humor, s jakým sdělujete dalším nadšencům své dojmy." Mám velkou rádost, že moje výplody někoho baví a pobaví. Únava se mi dostává až do mozku a já konečně usínám...

Asi to není zrovna zápis do tréninkového deníčku, ale já to takhle prožil. A fakt se strašně těším na maraton na Gardě a moc se bojím toho ultra běhu.

PS: V pondělí dáváme s Peťou docela rychlou skoropadesátku na horským kole. Maraton skoro necítím a kolo je vážně lék na všechny pozávodní bolístky. Navečer říkám Zdendovi, "Staví se Peťa, přijď na čaj". A co myslíte, přinesl Metaxu?

PPS: Jo, výsledný čas byl nakonec 3:21:04. Někde jsem udělal chybu ve výpočtech. Chvíli jsem byl zklamanej, ale pak mě to přešlo. Musím přeci ty osobáky začít krájet po menších kouskách.