Silva z Nových Hradů

Nejdříve jsem si chtěl zážitky nechat uležet, potom stále nebyla chuť sednout k počítači a napsat zážitky z půlmaratonu, který jsme absolvovali počátkem června v Novohradských horách. Dneska jsem přiběhl z výklusu před sobotním triatlonem a v deníčku mi naskočila kulatá 1000 naběhaných kilometrů. Od ledna na mě slušná porce, víc než jsem si kdy dovedl jen představit. Ve slavnostní náladě jsem využil toto malé výročí, nalil si skleničku koňaku a usedl ke klávesnici.

Tak tedy Silva Nortica Run - Novohradské hory - Nové Hrady

Byla to láska na první pohled. Co jsem se o závodu dozvěděl, věděl jsem, že ho chci běžet. Novohradské hory znám z mých spanilých jízd na silničce z Pořešína a zamiloval jsem si je. Proto jsem okamžitě začal lobovat za účast v závodě v naší běžecké partě. Bohužel Peťa dal přednost studentkám na maturitním večírku a tak jsme zůstali pouze Zdenda a já. Zdenda měsíc neběhal kvůli zánětu, tak jsem doufal, že to nebude další jeho vyhozené startovné.

Vyrazili jsme v pátek dopoledne s plánem - pátek lehké kolo do Třeboně, sobota závod a neděle přejezd NH. Celou cestu nám sluníčko pralo do auta, ale když jsme dorazili, začaly silné průtrže. Takže páteční kolo odpadá. Jedeme se tedy zaregistrovat. Jsme tam moc brzo. Jedeme se tedy ubytovat. Penzion Pod Hradem je příjemný, s krytým bazénem, s venkovním posezením ve dvoře. Tady to půjde :) Dáváme si nějaké cukry - palačinku a dortíky a míříme zpátky na hraniční přechod, kde je registrace a zároveň cíl zítřejších běhů (a taky start ultras). Je tu už živěji, fasujeme čísla. Překvapuje nás, že největší nával je u kategorie ultra. Je nám u  půlmaratonu trochu trapně, ale je to jen na chvíli. Haury budeme dělat příště.

Jedeme zpátky na penzion a domlouváme se, že když nedopadlo to kolo, půjdeme se alespoň trochu proběhnout do Terčina údolí. Při oblékání zjišťuju, že jsem si zapomněl běžecké kraťasy. Hlavně, že mám dva komplety na kolo. Co tedy zbývá - běžet v plavkách ihned zamítám, bavlněné delší kraťasy jsou jedinou alternativou. No, začíná to hezky. Vybíháme a asi po 200 metrech začíná lít jako z konve. Apaticky pokračujeme a dáváme si asi 3 km.

Totálně zadělaný, všechno mokrý (Zdenda i závodní boty, bo si vzal jen jedny - zas má ale kraťasy) po 15 minutách přibíháme zpět. Tak to nám fakt stálo za to. Jdeme radši do hospody v penzionu. Dáváme si večeři, já pivo, Zdenda metaxu. Samozžejmě 7*. Pivo se nedá pít, tak dáváme oba metaxu. Je nejvyšší čas vyrazit do sousední vesnice Stropnice na přednášku. Sál je poloprázdný. Dávám si pivo, Zdenda vyžaduje metaxu. Tu nemají, tak si dává dvojitýho ferneta a následně celou přednášku vyrušuje, protože přiopilý provokuje Matyldu (můj pes). Dozvídáme se, v čem máme běhat (Inov8), jak máme běhat (na tuky) a jak nemáme běhat (přes paty). Pár zajímavých informací jsme se nakonec dozvěděli, Zdenda pokecal se Škorpilem o zánětu šlach. Jedem zpátky na penzion na metaxu a zabalit na zítra. Chvíli mám nutkání vstát po šesté a kouknout, jak kolem nás běží ultras, ale brzy mě to přejde.

Ráno vyrážíme autem na přechod. Jede sice autobus z náměstí, ale já musím ještě nakoupit u stánku Craft nové craťasy. Nakonec vybírám za 590 jedny celkem fajne. V 10 doráží autobus, který nás odveze do Rakouska na start 1/2M. Je to chytře udělané. Maratonce odvezou dál na trasu ultra, kde se spojí a pak se připojíme my.

Autobus je totálně narvaný a my stále stojíme venku. Někde se stala chyba. Odmítáme se nacpat na zbylá místa kolem řadící páky a asi 20 nás čeká na další autobus. Poctivě se zavodňuju a ani si neuvědomím, že můj močový měchýř pomalu naplňuje kapacitu. Následujích 40 minut jízdy autobusem je pro mě jeden z nejhorších zážitků tohoto druhu. Potím se, proklínám řidiče, který zabloudil, hypnotizuju blížící se vesnici, kde je start. Vybíhám ven opravdu v poslední vteřině.

Jdeme ještě asi 500 metrů z kopce dolů na start. Kolem už probíhají maratonci a také lehkým krokem Dan Orálek, první z ultras. Postáváme na startu, mně se chce zase čůrat. Zatímco za rohem kropím plot, zazní startovní výstřel. Start je naštěstí hodně opatrný a tak se hned připojuju a pomalu se dostávám dopředu. Neustále si připomínám profil tratě a říkám si, že se musím krotit. Běží se mi ale lehce, pořád předbíhám, asi po kilometru míjím Zdendu. Běžím i v těch nejprudších kopcích. Pulsmetr mi nenaskočil, ale nijak mi to nevadí, běžím na pocit a jen si kontroluju na Garminu tempo. Pohybuju se mezi 5 -6 min. na km. Krajina je krásná a moc si to užívám. Z kopce si držím tempo 4-4,30 a běží se mi krásně. Celou dobu jen předbíhám další běžce. Sil mám pořád dost a těším se, že mi zbydou i na závěrečný finiš.

Trasu nemá smysl nějak podrobněji popisovat, jedním slovem nádherná. Snažím se doplňovat tekutiny, alespoň půl kelímku vody každých 5 km. Na poslední občerstvovačce jsou Carbosnacky, tak do sebe půlku natlačím. Asi zabral, protože do cíle upaluju jak jura. Nakonec z toho vypadává 13. místo celkově a 5. v kategorii. Kdybych začal finišovat dřív, mohla být i bedna. Neuvěřitelný, utekla mi o 39 vteřin.

Dostávám medaili, komentátor Škorpil hlásí nadějného závodníka z Bakajdy. To jako mě. Dávám si vodu a tradičně - jdu se vyčurat. Jojo, tohle mám fakt zmáknutý.

Jdu naproti do závěrečného trháčku povzbuzovat a čekat na Zdendu, případně vyhlížet Lucy, se kterou jsme se domluvili, že se potkáme. Fandím asi 20 minut a Zdenda už to smaží. Jako vždycky na pohodu. Dobíhám s ním do cíle a sdělujeme si první dojmy. Dáváme polívku. Jsme celkem v pohodě. Když to srovnám s doběhem půlmaratonu v Praze, kdy jsem nemohl vylézt na chodník...  Slyším komentátora, jak hlásí průběh Lucy cílem. "Jméno jak z mexické telenovely." Lucka se svým oblíbeným batůžkem a s úsměvem na tváři. Zdravíme se a pak všichni dáváme pivo a probíráme všechno a všechny. Matylda je ale zavřená na pokoji v penzionu a tak to bohužel musíme utnout a vyrážíme zpátky.

Po nutné hygieně jdeme do Terčina údolí, kde je starý hamr - penzion s restaurací. Hlavně zde točí plzeň. Dáváme si výborný pozdní oběd, pár pivek a trávíme příjemné odpoledne na čerstvém vzduchu zahrádky s obsluhou.

Lucy díky za doporučení. Jen vám asi přijde faktura od správy parku za ty koleje od auta :)

No a další průběh už je poněkud jednotvárný. Na penzionu si dáváme metaxu, další jídlo, metaxu, metaxu... Jedna slečna mi říká, že má kamaráda, který taky na psa balí holky. "Jak taky?", bráním se, protože jsem tam celou dobu jen nevinně seděl a popíjel. U Zdendy proběhly všechny tradiční rituály, projel všechny svoje šuplíčky. Hostí celou hospodu, když dochází metaxa, přechází na kubánský rum. To už vidět nemusím a jdu spát. V noci mě probudí hosté z vedlejšího pokoje, jestli si nemůžu kamaráda odvést, že se snaží totálně opilý přejít kládu přes rozvodněný potok. Odtáhnu ho na pokoj, načež opět odchází pryč. Znovu usínám a znovu mě budí dva sousedi, co Zdendu strčí do pokoje se slovy "Zamkni". Zdenda padá na postel a okamžitě usíná. Zamykat netřeba.

Ráno vstáváme do jasného dne. Zdenda se probouzí  poměrně brzy se slovy: "Ty jsi se zase včera ožral". Raději to nekomentuju. Za trest mu naplánuju kopce. Vyrážíme směr Dobrá Voda a Hojná Voda, celou dobu za mnou v dáli někdo jede a potí koňak. Vyšplháme se na náhorní louky a přejíždíme celé hory. Je to tu fakt nádhera, i Zdenda ožívá a chválí. Sjíždíme do Kaplice, kde se občerstujeme a pekelně zvlněnou silnicí se vracíme do Nových Hradů. Ve 12 jsme zpátky, v nohách 70 km. Dáváme si oběd a vyrážíme domů s pocitem užitého víkendu.

Od neděle má Zdenda novou přezdívku. Už mu neříkáme George Clooney z Mašova, ale Hrabě de Cognac.

PS: Tak nevím, jestli běhání v tomhle článku není nějak v menšině.