Ta3

Tak se nežeňte. Tak se ožeňte. Tak se nežeňte. Tak se ožeňte... Vybavuje se mi scéna z filmu Skřivánci na niti a tak nějak podobně vypadá příprava odjezdu na běhací víkend do Tater. Vše záleží na předpovědi počasí a ta se mění ze dne na den. Nakonec se obrazně oženíme. To znamená, že jedeme.

Někdo by řekl, že už roupama nevíme co dělat. Napadlo by vás se jen tak sebrat a zajet si zaběhat do Tater? Mě jo. Po zážitku asi před čtyřma rokama, kdy jsem na přelomu září a října zažil ve Vysokých Tatrách nádherný počasí na turistiku, jsem si vysnil ideální běhací víkend po nejvyšších partiích velehor. Obeslal jsem běhací skupinu, bohužel ze slibné výpravy pěti lidí jsme nakonec zůstali s Petrou dva. Naštěstí Švermovka dohodila nadějnou běžkyni z pražské líhně a my můžeme v pátek ve tři hodiny ráno vyrazit ve třech směr Poprad. Hlavně se z toho nepoprad...

Cesta rychle uteče (všichni spí a nikdo mi moc nekecá do řízení) a tak po jedenácté dorazíme do privatu v Nové Lesné, kousek pod Starým Smokovcem. V Praze pršelo, tady nás vítá modrá obloha. Nemá cenu nic odkládat, hurá do běhacího.

Původní plán byl oběhnout v protisměru závod, který se běží příští týden. Dva hřebeny, Prielom a Priečně sedlo, spousta výškových metrů a kamenů. Vše je ale jinak. Přejíždíme autem do Starého Smokovce a nakráčíme na zubačku na Hrebienok. Ta nám ale právě ujela a další jede až za 25 minut. To tam dřív doběhnem. A tak šetříme 7 Euro a vyrážíme do kopce. Já s Madlou jako vrcholové družstvo, Petra s Matyldou (psina) jako samostatný tým. Na Hrebienku jsme dřív než další spoj a čeká nás stoupání na Téryho chatu. Ukazatel říká 2h50min. Ze začátku je docela dost turistů, většina ale končí na Zámkovského chatě a my za chvíli vyběhneme z lesa a otevře se nám výhled na Malou Studenou dolinu a štíty kolem. Sluníčko svítí, je modrá obloha a my pomalým během stoupáme výš a výš. Nacházíme si svoje tempo a styl v nekonečných kamenných stezkách. Občas se zastavíme a rozhlídneme kolem. Cítíme se oproti těm horám hrozně malinkatý, zároveň nás to okolí nabíjí. Kopec se zvedá víc a víc, míjíme vodopád a už ani neběžíme, ale kráčíme k chatě. Místo 2:50 jsme tady za hodinu. Dobře my. Máme stanovený jakýsi poměr časů pro další průběh.

  Nahoře za hranou je Téryho chata

  Stoupání na Terynu a pohled na stezku v Malé Studené dolině

  Pleso u Teryny

Na plošině kolem Téryho chaty dost fouká a tak se moc nezdržujeme, popijeme, pojíme sojové suky a pokračujeme dál na Priečne sedlo. Už z dálky vidíme tu zácpu, která se utvořila na řetězech. Asi tu před chvílí vysadili nějaký autobus. Ze začátku šplháme po trase, po chvíli trasu opouštíme a stoupáme na vlastní pěst a prsty. Najednou nás to přivede do hlavního žlebu, kde je suťovisko. Výhoda je, že tu nikdo neleze nahoru. Nevýhoda je, že si každý chyt můžete vzít s sebou do kapsy. Modlím se, aby se ta hromada kamenů nerozjela směrem dolů. Madla na sobě nedá nic znát. Nevím, jestli je natolik protřelá, že ji to nerozhodí, nebo jen nechce zmatkovat, protože ví, že by jí to nepomohlo. Zdárně vyšplháme až do sedla (2 352 m.n.m.), předběhneme všechny ty davy a už to valíme směr Zbojnického chata.

No, valíme... Skáčeme z kamene na kamen a jsme vděčni za kousek alespoň trochu rovné stezky. Oči musí neustále sledovat cestu a hlava je pořád o krok napřed. Kam dopadne další noha? Je to jako hra. Když zkazíte, pravděpodobně nepřijdete o život, ale asi spadnete na ústa. Ale naštěstí jde vždycky jen o malé pády, které dopadnou dobře. O kochání se okolními štíty ale nemůže být řeč. Oči jsou upřené na nejbližší metr před vámi. Madla mi kouká na scotty, já jí na reeboky. Jooo Tatry... Občas se zastavíme a napijeme. To je příležitost se porozhlídnout, kde to vlastně jsme.

   Priečne sedlo pohled nahoru....                                                 ... a pohled dolů

  Před Zbojárnou...

Dobíháme na Zbojárnu. Je tu docela dost lidí. Sluníčko svítí, je tu příjemně. Řešíme, jestli půjdeme dál přes Prielom a Sliezsky dom nebo seběhneme dolů Velkou Studenou dolinou na Hrebienok. Vzhledem k času a únavě volíme druhou variantu a nastává nekonečný rock´n roll z kopce. Kam se hrabe seběh Labským dolem. Chvílema mám dojem, že ty míhající kameny a neustálý pohled pod nohy mě uvádějí do nějakého transu. Ani nemám čas se dívat na turistky. Ale kecat zvládáme celou cestu.

Kameny jsou nekonečný. Když je něco nepříjemný, vždycky to trvá o něco déle, než jste ochotni snést. A tak říkám, že až doběhnem na asfalt, snad i zakleknu a políbím ho. Konečně rovná šotolina a brzy jsme na Hrebienku. Ještě seběh do Smokovce a máme to za sebou. Čas kolem 4 hodin považuju za slušný. Sedám si a zase rychle vstávám. Křeč do stehna mi dává připomenout absolvovaný stoupání. Madla loupe starý puchýř. Unavení, ale spokojení z krásnýho běhu. Za chvíli doráží Petra s Matyldou, daly si tůru na Slezáč a z5, taky slušný výkon.

Večer pár piv Šariš a bryndzové halušky v místní kolibě, potom výborné víno a pokus o spánek. Uvidíme, co nám přinese zítřek.

Ranní vstávání je dost náročný. Zejména lýtka se tváří, jako by se do nich někdo zakousnul. Venku bohužel svítí sluníčko a já se cítím neskutečně líně. Nedovedu si představit běžet zase někam do hor a tak opatrně navrhuju pohodovější variantu. Madla prohlásí, že je škoda, když už jsme tady, zase neběžet nahoru. Musím jí dát za pravdu a tak navrhuju: Vrátíme se Velkou Studenou dolinou na Zbojárnu a pak přes Prielom na Slezáč a zpátky. Matylda je sice po pátku utahaná, ale holky podniknou trek směrem Skalnaté pleso. Takže opět nastává přesun do Smokovce a dál po svých na Hrebienok. Nabíháme na kamenitou trasu a cesta kupodivou ubíhá docela rychle. Buď je cesta běhavější než včera nebo se mi běží líp. Svaly přestaly bolet a je mi krásně. Pár mráčků, co ráno halilo vrcholky, odvál vítr a je zase nádherný den. Cestou nabíráme vodu z potoků, zaléhám mezi kameny a piju rovnou z proudu. "Jak to můžou pít takhle studený...", prohlásí turistka, sedící u můstku. Vůbec jsou dneska turisti nějak hovornější. Povzbuzují nás, nechápou, vtipkují. Jsou milý a občas s nimi prohodíme pár slov. Cesta uteče rychle a u chaty jsme zase za hodinku. Pokračujeme dál na Prielom. Tentokrát je lidí míň, taky řetězů není tolik. Přesto se protahujeme mezi lezci v plné polní. Softshellky, goretexky, batohy, hůlky. Nalehko mezi nima proklouzneme a užíváme si té rychlosti. Vybavuje se mi video s Kilianem a Krupickou a připadám si stejně. Neskutečně mě to baví.

Zamýšlím se nad tím, co píšu, a byl bych strašně nerad, kdyby to vyznělo nějak povýšeně nebo přehnaně sebevědomě. Já si to prostě jen užívám a jsem vděčný za každou vteřinu takových zážitků. Protože i když vám to třeba v ten moment nepříjde, teď, když si je vybavuju, mi narostly na zádech křídla. Nebo to bude tím červeným vínem, co mám po pravici?

Za relativně jednoduchým sedlem (2 290 m.n.m.) následuje díra dolů. Kramle ve stěně, řetězy. Nahoře je opět nepříjemná zima a tak spěcháme dolů. Ocitáme se na chvíli v Polsku. Sbíháme, nebo spíš sesouváme se o pár stovek metrů po kamenech k nějakému plesu a následně opět stoupáme na Polský hřeben (2 200 m.n.m.). Je tu docela plno. Opět se nezdržujeme, abysme moc nevytuhli, a spouštíme se po řetězech dolů. Ještě společné foto pro Švermovku. Tady jsme v ´88 podnikli jediný výstup na Východnou Vysokou, když při týdenním pobytu na Sliezskom dome přestalo na jeden den lejt.

  Sestup z Prielomu                                                       Pod Zbojnickou...

  Nejbližší modrý flek zleva je Prielom

  Polský hřeben

Nástává opět nekonečný seběh a my si děláme srandu, že si budeme muset ty Tatry prohlídnout alespoň na pohlednicích, protože nemůžeme zvednout oči ze stezky. Vodu doplňujeme průběžně z potoků. Madla říká, že v Pyrenejích je od toho zrazovali. Prý tam někde může ležet uhynulý kamzík a voda může být kontaminovaná. Další čtvrthodinu se zabývám myšlenkou, jak postupovat při otravě kamzíkem. Zapít vývarem ze sviště? Existuje vůbec nějaký protijed? Co na to Jan Tleskač?

Cestou dolů, když si dáváme pauzu na pití a suk, kolem nás projde člověk, co vypadá jako běžec. Hadry od Salomonu, kompresky,... Nepozdraví, jen kolem prokráčí. Za chvíli kolem něj proběhnem, za chvíli on doběhne nás. Divnej pták...

Dobíháme na Slezáč, dotankujeme vodu a po červené "vrstevnici" se vydáváme směr Hrebienok. Ukazatel píše 1h50min. Cesta je úzká, samý kořen a kámen, nahoru dolu. Opět trvá o něco déle, než by bylo příjemný. Myslím na Petru, jak to tady včera zvládaly. Madla přešla na nový komický prvek. Zakopne vždycky, když míjíme nějaký turisty. Asi už ji nebavilo to moje klopýtání... Těsně před Hrebienkom odbočujeme na modrou a sbíháme do Smokovce. Čtyři a půl hodiny běhu. Nádhera. Jsem strašně rád, že jsme se dneska vypravili. Bylo to lepší než včera. Úžasnej běh. Volám Petře, jsou ještě na cestě. Došly až na Skalnatý pleso, cestou potkaly medvěda a lišku. Kam se na ně hrabeme :).  Jdeme s Madlou na pivo a Tatranský čaj. Večer opět koliba a na pokoji dopíjíme zásoby vína z pátku. Zítra se asi nepostavím na nohy.

A taky jó... No, trochu jako na paralympiádě, ale jinak to jde. Ono se to za chvíli rozchodí. Jako každé ráno vařím děvčatům snídani (musím se pochválit, ne?), balíme a opouštíme Novou Lesnou. Cíl: Štrbské pleso. Chci se tam podívat, bo jsem tam ještě nikdy nebyl. Parkujeme kousek pod jezerem a vyrážíme na krátký výběh kolem vody. Na můj vkus je to tu ale příliš snobský. Dáme jedno kolečko, holky pak ještě jedno. Sedáme do auta a vyrážíme směr termály Bešeňová. Od mé poslední návštěvy se parkoviště zdvojnásobilo a je úplně narváno. Kde jsou ty časy, kdy tu byl jeden bazének a skoro nikdo o tom nevěděl. Vzdáváme to (na můj popud) a míříme domů. Je krásný den, tak se aspoň kocháme pohledem z auta za zvuku Stinga, Lenny Kravitze, Tomáše Kluse a Support Lesbiens.

Holky díky, bylo to skvělý.

PS:

Mluvil jsem tuhle s červotočem,

jenže už ani nevím o čem.

A vlastně ani nevím proč,

a jestli to byl červotoč.