Dřevěňák a Jizerky

Po Silvě jsem si dal v pondělí volno a v úterý už proběhl další běh. Svaly i šlachy zregenerovaly nečekaně rychle, jen jsem skoro čtrnáct dnů cítil, jak mám vybitý baterky. Tělo neustále vyžadovalo příjem jídla a tak jsem dojídal ten obrovský výdej energie a snažil se nabrat sílu. Navíc za tři týdny byl triatlon a já neměl skoro nic najeto na kole. Běh jde tedy stranou (proč taky ne, do 5.6.jsem byl dvakrát běhat a mám 120km :)) a snažím se najezdit nějaký objemy na silničce. Dřevěňák byl vždycky poslední sobotu v červnu, letos zasáhla prázdninová lobby a závod se posunul o týden dopředu. Sakra málo času na najetí formy a zregenerování. Ale tělo poslouchá a cítím, jak se to každým dnem zlepšuje.

Někdy mě fakt baví sledovat, jak si tělo řekne co potřebuje, dá vám najevo, jak je na tom a co si můžete dovolit. Vyplatí se ho poslouchat...

Dřevěný muž 2012 - 30. ročník - 1km plavání, 108km kolo, 12km běh

Teď jsem četl triatlonový speciál od Behej.com. Je tam historie triatlonu, kde vznikl, kdy se jel první Ironman na Hawaii, kdy se jel první triatlon u nás... A uvědomuju si, že když v roce 1983 horolezci z Mnichova Hradiště uspořádali svých 111 za 11 (km a hodin), byli vlastně jedni z prvních pionýrů nejen v Československu ale i v evropským měřítku. Klobouk dolů a jsem strašně rád, že jsem od roku 87 mohl psát s nima tuhle historii. Dřevěňáka prostě budu jezdit, dokud se udržím nad vodou, na kole pojedu rovně a při běhu nezabloudím.

Pocity jsou už přes dvacet let víceméně podobné, takže nic nového. Ráno se nechce vstávat, nechce se lízt do vody a vlastně se nechce nic. Ale to se mi nechce nikdy nikam. Kdybych nechal tyhle pocity vyhrát, ležel bych jen na gauči a skoro se nehýbal. A tak vstávám, snídám a snažím se přesvědčit mozek, že se mu chce závodit. Ambice jsou totiž s lepšící se formou na běh poměrně vysoké. Loni 15., letos bych rád do 10. Trochu ty mladý kluky prohnat.

Před startem se snažím rozhýbat a tak pobíhám po cestě a zdravím se se známými. Asi deset minut před startem lezu do vody a snažím se rozplavat. Neumím vystartovat rychle, trvá mi tak 500 metrů, než chytnu svoje tempo, ale to už většinou bývá skoro konec. Stojím mezi neopréňákama na břehu. "Měls dobrej čas na maratonu v Praze", prohodí jeden mým směrem. "Díky", povidám a kulím oči. No vidíš, kluci, co jezdí český pohár v triatlonu vědí, žes běžel v Praze a za kolik.

Zazní povel ke startu a já se vrhám do vody. Neopréňáci mizí v dálce. Budu si to taky muset vyzkoušet, prý to přidá dost na rychlosti. Jako tradičně se k bójce trápím, zpátky se mi plave skvěle. Ztrácím na plavání asi 5 minut. Vylézám z vody a triatlonisti už jsou v prčicích. Depo mám fakt rychlý a vyrážím v menší skupince na trať kola. Cestou nabíráme pár lidí zepředu, pár lidí nás dojede a tak kolo odkroutíme asi ve dvaceti lidech. Čas 2:49 patří k jedněm z nejlepších, co jsem tu jel. A s polovičním počtem najetých kilometrů oproti loňsku. Do cíle kola dojíždíme v menším balíku, pár lidí odpadlo v závěrečném zrychlení přes Valečov. To ale byla kravina, takhle si hrábnout v posledním kole. Zahazuju helmu, navlíkám zavázaný maratonky a hned vybíhám na trať. První dva kilometry nejdou moc rychle, ale běh po tak rychlým kole bolí míň, než jsem čekal. Běžím 4:53 a nedaří se zrychlit. Až po chvíli se rozbíhám a přidávám, chvílema se dokonce podívám až ke 4:30. Běží se mi hezky, za otočkou se dokonce začínám přibližovat k závodníkům před sebou. Škoda, že ten běh není delší. Budu muset zkusit Halfironmana. :) Dobíhám do cíle v čase 55 minut. Nerychlejší běh, co jsem tu kdy dal. Oproti loňskýmu osobáku zlepšení o další 2 minuty. Ale konkurence byla letos velká. Celkově třináctý místo. Ale nevadí mi to. Jsem spokojený a moc se mi to líbilo. Navíc pošilhávám po nějakém tom Ironmanovi na příští rok. Sen by byla jednou Hawaii, jen kvůli těm zážitkům. Vím, že to je strašně vysoký cíl, ale není nereálný a to je v tuhle chvíli důležitý. A tak asi na podzim začnu stavět speciál triatlonový kolo.

Jizerky - přeběh

Naše běhání dostává další rozměr. A baví mě. Peťa vymyslel někdy v zimě, že přeběhneme během dvou dnů Jizerky a v půlce přespíme někde v divočině. Jasně, šlo by je přeběhnout i najednou. Nám šlo ale právě o ten zážitek s tím přespáním. To, že musíte běžet a nést si všechno na zádech, nesmíte zapomenout nic, co by vás pak mohlo vyřadit z provozu. Jasně, jste pořád v civilizaci a kdykoliv si můžete zavolat pomoc. Cíl je ale zvládnout to sami a v pohodě.

Žiju tím poslední týden před akcí. Vymýšlím výbavu, hledám co nejlehčí spacák, řeším co je důležitý a co je zbytečný. Každý gram zvažuju. Nakonec si půjčuju od Lucy S-lab batůžek od Salomonu (díky moc ;-) ), kupuju od Husky 550gr spacák. Místo karimatky beru alu folii, co na nás vždycky hodí po závodech. Pak už jen pár sojových suků, diodová svítilna velikosti 1/2 palce, nějaké leukoplasti a triko a elasťáky na spaní. I s půllitrovou lahví s vodou váha 2,4 kg. Jsem nadšený.

V pátek odpoledne se scházíme v hojném počtu 6 ks - Peťa, Zdenda, Vojta, Jirka, Mára a já. Nasedáme do auta a necháme se odvézt do Jakuszic za Harrachov. Je hrozný vedro a doufáme, že nahoře bude líp. S mírným zpožděním oproti plánu nakonec vybíháme v půl šestý směr Orle. Zdenda se opět stará všem o zábavu, protože kromě jeho tradičního pozdního příjezdu všichni zkoumají jeho výbavu. Má ultralehký nehřejivý spacák, zato má s sebou stan. No, spíš takový bivakovací vak. To vše sbalené v minibatůžku od adidasu. Jídlo samozřejmě neřeší a pití tak napůl. Na trať vyráží s dvěma lahvema v ruce, načež po prvním kilometru se na mě otočí s napřaženou rukou a povídá: "Máš místo v batohu???" "Zdendo, ty vole, nemám. Tejden řeším, jak co nejlíp a nejmíň zabalit".

Probíháme kolem Orle, kde pořizujeme společné foto. Zdenda na něm není, bo "šel napřed". Potom přebíháme lávku přes Jizeru a stoupáme na Jizerku. Tam je to celkem 8 km. Bufet je ještě otevřený a tak dáváme lívance s borůvkama a pivo. Strava šampionů. Zdenda nejí.

Zdendo, víš že to je poslední jídlo, který můžeš dneska mít a ani zítra ráno a asi ani dopoledne žádný cestou nebude? Já nemám hlad a ráno nejím. - O.K.

Před Hnojovým domem odbočujeme na červenou a dáváme krásnou hřebenovku směr Smrk. Nastává večer, je krásně, běží se moc příjemně. Před Smrkem uhýbáme doleva a asi po 4 km dobíháme na Smědavu. Tam na nás čeká Křižák, udržuje číšníka v činnosti, aby nezavřel hospodu. Přijel se za námi podívat. Ladí výbavu na nedělní start 1000 mil a přespí s námi na Jizeře. Číšník je vstřícný a tak dáváme tři piva a nějaký tyčinky. Zábava nevázne a začíná se rychle smrákat. Za šera vyrážíme na horu. Cestou vyzvedáváme zakopanou Metaxu a 6 plzní, které jsem tam den předtím zavezl. V sedle odbočujeme na stezku směr vrchol Jizery a po kilometru úmorného stoupání po balvanový pěšince jsme konečně celý upocený na vrcholu. Už je skoro tma, ale ještě vylezeme na skálu s křížem a zahledíme se do kraje. Fouká teplý vítr, který nás suší a my si užíváme pocit, že jsme uběhli 24 km a za chvíli ulehneme do spacáků na terase srubu po námi.

Vybalujeme ležení, otevíráme piva a metaxu a další dvě hodiny probíráme kdeco. Potom se odebereme ke spánku, který ovšem po krátké chvíli naruší Jirkovo chrápání. Po několikátém napomenutí to vzdávám a s Peťou odcházíme za srub spát pod hvězdy. Já uléhám do vlhké pěšiny, on vedle kleče na kořeny. Ale je tu klid. Ležím zabalený ve spacáku, snažím se nevnímat chlad na zádech, koukám na nebe plný hvězd. Je to nepohodlný, jsem unavený, ulepený, spát se skoro nedá, ale strašně mě to baví. Ten pocit, že prostě sebereme spacáky a běžíme přes Jizerky je naprosto povznášející. Vítr sem přináší zvuky z diskotéky z nějakého vzdáleného města. Myslím na úterý a po čase usínám. Spím odhadem tak 4 hodiny, chvíli po svítání už začínají lítat mouchy a bzučet nad námi. Navíc se v pět nakloní Vojta z verandy a jeho krákoravé "vstávejte" mě fakt probere.

Vracíme se na terasu, Křižák právě dobaluje kolo a odjíždí směr Nový Bor. Přejeme mu hodně zdaru na závodě a pomalu se taky pakujeme. Jen část skupiny to bojkotuje a tvrdošíjně spí. Nakonec ještě vylezeme na vyhlídku a kolem půl sedmý vyrážíme na druhou etapu. Sbíháme zpátky na cestu, na Knajpě vyhazujeme odpadky a vyrážíme směr Čihadla, Krásná Máří a Hřebínek. Začínáme mít problém s vodou. Zdenda včera nechal v hospodě svoji poslední láhev, naše zásoby se už taky zmenšily na pár deci a vypadá to, že bude pěkný vedro. Naštěstí před Krásnou Máří je u cesty pramen. Nabíráme do láhví rezavou vodu (od rašeliny). Není to zrovna pochutnání, ale lepší, než nepít vůbec. Běžící skupinka se různě rozpadá a natahuje, jak to zrovna komu běží nebo kdo si zrovna potřebuje odskočit do lesa. Na Hřebínku se sbíháme. "Jé, kadibudka", zaraduju se, když tam doběhnu. Bohužel je na zámek a tak opět mířím do lesa. Všudypřítomné mouchy samozřejmě se mnou. Zdenda snídá tatranku, kterou si nakonec koupil na Smědavě. Někdy je jak malý dítě.

Běžíme přes Bílou kuchyni a Olivetskou horu. U Bedřichovský přehrady už musíme docela dlouho čekat na Máru. Totálně mu došlo. Síly, cukry, slova... Vůbec je ta naše skupinka dneska nějaká tichá. Běh je nečekaně náročný. Říkal jsem si, že to bude naprosto v pohodě. Ale tím krátkým časem na regeneraci, navíc znemožněnou alkoholem, tělo trpí daleko víc. Ale trpí všichni.

   Úsměvy jsou dost hrané - Bedřichovská přehrada

Kolem Bedřichovský přehrady klopýtáme střídavě po kořenech, v blátě nebo po rozpadlých chodníčkách. Od hráze je asfalt až na Maliník, cesta je to ale nekonečná. Nebaví nás to. Začíná se zatahovat a vypadá to, že se předpověď na dnešek nepovedla. Vidina občerstvení na Maliníku padá (ještě je zavřeno) a tak sbíháme na Českou chalupu. Kluci se jdou občerstvit, mě už se nechce znovu vychládat a přerušovat běh. To mě unavuje víc než běžet v kuse. Péťa se přidává a tak sbíháme napřed do Liberce. "Tempo z kopce je pekelné", říkám Peťovi, když kouknu na své tempo 7:40. Ale rychleji to nejde, nohy z hodně prudkýho kopce bolí. Kousek nad Libercem se spustí liják. Probíháme uličkama k Dolním kasárnám a končíme u Vojty v bytě, kde nás čeká Míša se snídaní a sprchou, kterou nepohrdneme. Nakonec to dalo dneska 25 km, celkem tedy 49 km. Krásná akce, krásný zážitky. Kluci po chvíli dobíhají, doplňujeme tekutiny, džus nám připadá jako lahodný nektar, rohlík s máslem pochoutka nad všechny největší.

Přesunujeme se do Turnova a jdeme dospat předchozí noc. Navečer jedeme s Peťou a Ondrou s prckama na Všeň na tatarák. Sedne jako ulitý. Navíc cestou zpátky osvěžující koupel v Jizeře. Dokonalý konec. V hlavě už se nám honí další plány.