Jak neběháte ??? Jak neběháte??? Já běhám pořád...

Až to dočtu, tak to sepíšu. Řekl jsem si někdy v listopadu, když mi Peťa půjčil knížku Eat&Run, kterou napsal Scott Jurek. Sympatické křestní jméno, sympatický chlapík a vynikající ultraběžec. Jenže knížka je v angličtině a do té já se musím ponořit. Spousta jiných myšlenek rušilo moje soustředení a chuť číst a tak se stalo, že jsem knížku o cca 200 stranách dočetl právě DNES. Oblékám se tedy do slavnostního trika (Ultra Silva), plním slib sám sobě a pokusím se formulovat zážitky a myšlenky za posledních iks měsíců.

Jestli teda ještě umím psát. Jestli umím pojmenovávat svoje pocity a formulovat myšlenky. Nějak jsem neměl potřebu sem přispívat. Možná nedostatek zážitků, u kterých si myslím, že by stály za zaznamenání. Jak jsem už dříve napsal, se zvyšováním laťky se mnohé zážitky stávají obyčejnými, ačkoliv dříve nás vyváděly z míry. Nedávno jsme s Peťou vzpomínali, že když jsme před dvěma lety uběhli třináct, říkali jsme si, jaký jsme hovada a hltači kilometrů. Dneska je to skoro minimální denní porce a ani nováčkům v týmu (Petra) to nepřijde nijak zvláštní. Ale kolik nás je, takovejch jako vy, pane Mára.

Kunratice

Na Kunratice jsem se těšil. Sice krátká trať, ale baví mě. Třikrát tma před očima ve formě kopce, třikrát vlhko v botách ve formě potoku a za patnáct minut je po všem. Jenže jsem se nějak před závodem začal připravovat na další ultra sezónu a dával samé delší běhy. Výsledkem bylo, že jsem si na Kunratickou vlastně jen odskočil, celkem unavený z posledního týdne. V cíli pak byl o něco horší čas než předchozí rok, ale pocit, že příští rok opět dorazím.

Novoroční výběh

Tak to je klasika. Zatímco my s Peťou celkem Silvestr ignorujeme a v podstatě nás irituje, Zdenda si ho užívá do pozdních nočních nebo časných ranních hodin. My s Petrou jsme o půlnoci na privátní vyhlídce nad Mašovem vycucli láhev bohemky a hnali se do postele. Budíček je jasný, v devět se vybíhá z Mašova. Zdenda, Ondra a já směr Turnov. Zdenda opět porušil životosprávu, ale to už nikoho nepřekvapuje. Aspoň Ondrovi nebudil děti, jako před rokem. Ve městě vyzvedáváme Peťu, Oskara a Jáchyma. Cíl: Kozákov. Počasí lehce mrazivé, občas vykoukne sluníčko. Sníh leží až ve vrcholových partiích kopce (744 m.n.m.).  Skupina se nahoru lehce roztahuje a postupně se scházíme v chatě na vrcholu. Petra přijíždí autem, vystřídá totiž Ondru na trase. Štafety povoleny. Tři čaje s rumem je maximum, víc už by narušilo náš styl a kontrolu běhu (kecám). Ještě dáváme vrcholové foto a už sbíháme směr Klokočí a Turnov. Závěrečný asfalt už je dost otravný a tak jsme rádi, že už jsme na náměstí. Celkem 25 km.

Následuje afterparty u Peti s vynikajícím hovězím a několika láhvemi vína. Siesta v obývacím pokoji spíš připomíná noclehárnu, ale i tak si první den v novém roce užíváme až do konce.

Maratonec Olda běhá pořád

Nesnáším závodní desítku. Je to sprinterská trať. Strašně si u ní hrábnu na dno.  Mám rád běhy od dvaceti nahoru. A začaly mě bavit běhy typu ultra. Vloni jsem s Křižákem absolvoval jeden ze závodů Horské výzvy. Krkonoše, takřka domácí trať. Tam jsme se dohodli, že příští rok dáme celý seriál.

Je necelých čtrnáct dnů do startu prvního závodu v Jeseníkách a já doufám, že jsem přípravě věnoval dostatek času. Za leden 600 a tři dny volna. Sakra, to je v průměru dvacka denně. A několik fůr vůle a přesvědčování, že se mi chce jít běhat. A i když se mi třeba strašně nechce, venku padaj kočky a psi (jak zní překlad obdobného rčení v angličtině), nakonec se převlíknu a jdu. Třeba kvůli Matyldě, protože se zrovna strašně chce proběhnout (a pak se diví, že běžíme tak dlouho). Ale nakonec jsem rád, že jsem vyrazil a ve vaně mě hřeje horká voda a pocit sebeuspokojení. Za únor 400. Co bylo loni rekordním objemem, je letos standard. Rád běhám potmě. Rychleji to ubíhá a příjde mi, že to není tak daleko. Navíc se kochám hvězdama na nebi, nasvíceným všeňským kostelem, měsícem, který vyšel nad obzorem, čerstvě zasněženým lesem, kde mi jen světlejší odstín tmy ukazuje, kde by mohla být cesta a kudy mám běžet... Jo, o tom to je.

"Run for the same reason you ran as a child. Take your watch off. Run with a dog. Run with someone older or younger, and you´ll see running, and the world, differently.     Run a trail you have never run before. Pick a new goal, race, or a large loop that keeps you motivated to get out on those bad weather days. Do all and any of these things often enough, and you´ll remeber why you started running in the first place - it´s fun."  SJ

Mimochodem, jako dítě (až do nedávné dospělosti) jsem běhání nesnášel a motivaci v té letošní nekonečné zimě už začínám ztrácet. Jak já se těším, až mě při běhu prohřeje jarní sluníčko... Před ničím neutíkám (jak mi tuhle předhodil Zdenda). Běhám, protože si myslím, že mi to svědčí. Běhám, abych nebyl nemocný. Běhám, abych uvolnil endorfiny. Běhám sám, abych si utřídil myšlenky. Běhám se svými blízkými, protože chci sdílet společně tyhle pocity, třeba mlčky. Běhám, protože když neběhám, mám absťák. Běhám, protože kdybych neběhal, stal by se ze mě lenoch. Chci běžet dál i rychleji.

Strašně se těším na letošní sezónu. Hlavně Alta Via, pětidenní běh v Dolomitech. Všechno si poneseme v minibatůžku, jen noclehy budeme mít zamluvené v horských chatách. Vrchol sezóny, který objevil Peťa. Často o tom přemýšlím. Co si vezmu, jaká bude trasa, počasí... Doufám, že to dopadne.
Dál věřím v pokračování tradic jako přeběh Jizerek, Jáčma Invitational, Garda marathon. Ultra Českým rájem atd. Pořád je kam běžet. Ale nejdřívě nastane masakr na sněhu, zvaný Horská výzva Jeseníky. V barvách North Face (jednání se Scottama vyznělo do ztracena, jsou nějaký zabržděný).

Tak na dočtenou za 14 dnů. A držte palce, bojím se moc. Sometimes you just do Things. Viď Scottie?

PS: Pod dojmem knížek Born to Run a Eat&Run bych rád zaplni díru na trhu a začínám psát knihu Born to Eat. Zatím mám jen první kapitolu s názvem Nutela.