Mělnická 25 aneb Běží má panenko

Je tady prosímpěkně někdo z Mělníka? Tak to nečtěte.

V týdnu mi volá Křižák (Zdenda), jestli s ním nechci běžet pětadvacítku v Mělníku. Říkám mu, že týden před maratonem mi to nepřijde jako dobrý nápad, ale slíbím mu, že mu udělám po trati doprovod na kole.

Vyzvedává mě v sobotu před osmou a jedeme na jeho první silniční závod, kde si chce vyzkoušet tempo na maraton na Gardě. Start i cíl i registrace je na náměstí na starém městě. Přicházíme a náměstí je skoro zaplněné. Stánky s medem, mrkví, bramborama, ovčíma rounama a dalšími přebytky farmářského života. Až oči přecházejí. Konečně si všímáme látky napnuté mezi dvěma značkama a ručné malovaný nápis Start/Cíl. Zřejmě nízkorozpočtový závod zdejšího atletického klubu, pomyslím si, a je mi to sympatický. Zvukař a DJ v jedné osobě vyhrává Druhé podání od Franty Nedvěda a mně naskočilo pár nových pupínků. Startovné 350 Kč mi vyvrací moji domněnku o malém badžetu závodu. Zaujmou mě ovšem vypraná a vyžehlená látková čísla, která si každý běžec musí připnout zepředu i zezadu.

   Náměstí narvané k prasknutí.....trhovci

   Čekání na výstřel

Zdenda se registruje, načež se jde převlíknout a rozběhat. Já beru kolo a vydávám se na náměstí ke startu. D.J. se pochlapil a hraje Tanitu Tikaram. Začínají se trousit první závodníci. Nakonec se jich na startu sejde kolem šedesáti. Následuje znělka (Óda na radost) a vzápětí hymna. To je trochu nečekané, ale proč nepodpořit národní hrdost. Komentátorka a zřejmě i zasloužilá členka atletického oddílu není z nejvýmluvnějších, ale po boku stojící předseda platí vyloženě za nemluvu. Následuje slavnostní proslov starosty (3 věty), jeho schůzová stylizace je dokonalá a na závěr to vypadá, že vyvolá diskuzi a hlasování. Slova se ujímá předseda a následuje jeho výklad tratě.  Jeho "Policie TRVÁ na tom, abyste běželi vlevo" zní skoro jako stížnost. Ale start se blíží. Starosta bere do ruky startovací pistoli, pokyne závodníkům a zmáčkne. Zazní tiché cvaknutí a všichni stojí na místě. Aaa, nenabil. Tak znovu. Cvak. Když nevystřelí ani potřetí, navrhuju, že až řeknu Teď, mohli by závodníci vystartovat. Zaskočí mě a řekne to sám. Je odstartováno.

Sedám na kolo a doháním Zdendu. Je skoro na čele, jen asi po kilometru se utrhl pozdější vítěz. Běží se dost rychle i do následujícího táhlého kopce směrem na Kokořín, bohužel za plného, dost velkého, provozu. Postupně se ale odbočuje na míň frekventovaný cesty. Na pátém kilometru je ve předu uprchlík, za ním Ruda Cogan a s menším odstupem skupinka se Zdendou. Zdenda nadává, že je to rychlý, ale běží jako drak. Desátý kilometr dávají za 39:10, Zdenda má pocit, že je to pomalý a chce útočit. Na 13. km skupinka zrychluje a Zdenda má pocit, že umře. Ze tříčlené skupiny trochu zaostáváme a Zdenda si prožívá svoji krizi. Pořád ale běží neskutečně rychle. Vracíme se po stejné trase zpět do Mělníka. Fouká protivítr a sólo běh je dost náročný. Jedna občerstvovačka  pro oba směry na 5.km. Dle organizátorů to měla být samoobsluha, protože jim náhle onemocněli dva z pořadatelů a neměli tam koho dát. Nakonec tam stojí dvě holčiny a vodu nalévají do kelímků od jogurtů. Dlouho přemýšlím, jestli je někde nafasovali nebo je celý rok v atletických domácnostech pečlivě vymývali. Cestou zpátky Zdenda obdrží kelímek typu vanička, ze kterýho se fakt blbě pije. Ještě že máme s sebou bidon. Druhá občerstvovačka je asi 100 metrů před otočkou. Při průběhu naší skupinky křičí další běžec, že chce vodu. "Až po oběhnutí otočky", velí nekompromisně obsluha. Škoda, mohl se napít dvakrát.

Půlmaraton Zdenda probíhá za 1:25. Skvělej čas i vzhledem k profilu a dnešnímu teplu. Při seběhu do města dobíhá běžce, který se propadl z předních řad a pevně se usazuje na pátém místě a třetí ve čtyřicátníkách. Poslední táhlý kopec na náměstí. Ještě ho oběhnout a už se řítí do cíle. Bez valného zájmu několika přihlížejících. Předseda sedí před podloubím na židli a zapisuje časy (1:42:40). Chvíli zůstáváme v cíli a tak se snažím potleskem ocenit aspoň těch pár závodníků, co mezitím dobíhá. Jsem na to sám...

   Zdenda a Říp

   Kordony aplaudujících diváků.... byly na jiných závodech

Je něco po jedenácté, vyhlášení je ve dvě. Proč tak pozdě, proboha? Když jsem běžel desítku v Praze, 12 minut po doběhu Keňanů už bylo po vyhlašování. No nic, jdeme na oběd k zámku, kafíčko, zmrzlinka, probíráme Gardu a Horskou výzvu na příští rok, čekáme na druhou hodinu. Po jedný hodině se jdeme zeptat dýdžeje, jestli je vyhlášení ve dvě. "Zatím to tak vypadá", odpoví a mě v tu chvíli nenapadne dvojsmyslnost jeho odpovědi. Pochopil jsem to tak, že by to mohlo začít i dřív. Pochopil jsem to blbě.

Za minutu dvě jdeme na náměstí. Nikde nikdo, jen umístivší se závodníci a nudící se D.J., který vypadá, že hořce lituje, že ten kšeft bral. Ve 14:10 předseda a konferenciérka začínají nosit věcné ceny na stůl v podloubí. Sponzoři se plácli přes kapsu. Nakonec přivezou i dvě kola. Hmmm. V půl třetí se speakerka chytá mikrofónu a začíná koncert. Nesmí samozřejmě chybět znělka závodu - Óda na radost. Pak vyhlásí nejrychlejšího muže a ženu, kteří se postaví před stojany, na kterých jsou vytištěné číslice 1,2 a 3. Podle komentátorky nebylo silných mužů, kteří by vynesli stupně vítězů ze sklepa místní radnice. Předseda to prostě sám neutáhne. Následuje..... hymna. Podle mě jsou rozjetý z otevírání Havlova letiště, jinak to není možný. Dva vyhlášení zmateně koukají kolem sebe, protože nevědí, jak se chovat. Do dojetí olympijských vítězů mají daleko. Následuje vyhlášení několika kategorií (ještě nějaká Mělnická liga), každé samozřejmě zakončené znělkou. Zákeřně navrhujeme vždy hrát i hymnu, ale neprojde nám to.

Fouká silný vítr a tak stojany s čísly neustále padají na zem, na vystavená kola, na závodníky. Pořadatelské duo však zůstává ledově klidné. Ani značný skluz a rozvláčnost ceremoniálu je neodradí od klidného vyrovnávání medailí na tácek a přípravy květináčů s bramboříky. Přichází kategorie 40+ a Zdenda si jde pro svůj brambořík. U kategorie 60+ paní vyhlašuje: "Zvítězil pan Karel Macek. Vždyť tam byl také ve své kategorii sám." Závodník nevěřícně kouká, my už se řežeme do kolen. Tohle by nenatočil ani Forman.

   Čekání na znělku... nebo na hymnu?

   Cedule vítězů.

Následuje závěr a zlatý hřeb - předávání cen. Konferenciérka čte první jména ze seznamu, nejdřív jde celkový vítěz, bere si kolo. Potom jdou další dva lidi z prostředku startovní listiny a berou druhé kolo a třetí nejcennější věc. Potom se paní zahledí na předsedu. Něco je špatně. Dlouze diskutují. Potom promluví do mikrofonu "V zasedačce jsme to vždycky vyhlašovali podle diplomů.."  a zase se odmlčí. "Tak já to tady podle těch diplomů vezmu taky, co?" Předseda neznatelně kývne a ceny se začínají vybírat podle skutečného pořadí v cíli. Zdenda bere spacák a spěšně odcházíme s bolavým břichem a panty od smíchu.

Když opouštíme náměstí, ještě se nakrátko zaposlouchám, jestli náhodou nezaslechnu znělku nebo hymnu.

Sice jsem tentokrát neběžel, ale tenhle zážitek stál za zaznamenání.