Parkmaraton

Těšil jsem se na svůj druhý maraton v životě. Motivace byla velká, nabuzen množstvím videí, zhlédnutých po UTMB. Cítil jsem se nejmíň na 100 km. :) Teda tak do 30.km. Ale na to dojde.

Vynechám tradiční konstanty, jako pozdní odjezd z Turnova atdatd. Trochu nestandardní už byly moje střevní pochody. Pětkrát si do startu odskočit není úplně povzbudivé. A tak se aspoň v tušení teplého počasí zavodňuju, jak můžu a následně neustále odbíhám do křoví. To bude běh za všechny prachy.

Na náměstí v Krásné Lípě probíhá několik akcí najednou. Sraz motorek Čechie, staročeské trhy a mimoděk taky běžecké závody. Hledáme registraci. Posílají nás do budovy, kde jsou informace. Tam nás pošlou ven, že o ničem nevědí. (Tak se kouknětě z okna !)

Nakonec nalézáme a přihlašujeme se. Peťa se Zdendou na půlmaraton, což znamená dva okruhy kolem Krásné Lípy. Já na maraton s přeběhem do Bad Schandau. Pomalu se převlékáme a čekáme na start. Teplo začíná být nesnesitelné a hledáme stín, který nám ulehčí čekání. Mezitím probíhají dětské závody na krátkém okruhu městem. Organizace pokulhává a tak se start odkládá o další půl hodiny. Asi chtějí, abysme do cíle doběhli pěkně opálený.

Nakonec se půlmaratonci shromáždí na startu a zazní výstřel. Kluci zmizí za nejbližším rohem. Deset minut nato startujeme my. Následuje asi tříkilometrový okruh po Lípě, probíháme náměstí bez valného ohlasu přihlížejících a ukrajujeme první kilometry směr Deutschland. Krajina krásná, vesničky v duchu místní architektury, sem tam někdo stojí před domem a nezúčastněně kouká, co to tam běží za blbce s číslama. Většinu času běžíme ve stínu stromů, tempo kolem 4:30, občas nějaký ten výběh na horizont. Za Doubicí, známou to lokalitou pražských chalupářů, upouštíme oblast vzorně posekaných zahrad a luxolem natřených trakařů a zabočujeme do údolíček a roklí, zaříznutých do krajiny. Kolem valí potok, vzduch krásně voní, běh zatím nepřináší skoro žádnou námahu. Povídám si s kolegou, se kterým mám zrovna stejné tempo. Klasika. Co běžel on, co jsem běžel já, kam se chystá, kam se chystám já. Kolik naběháme atp. Sem tam doběhnu někoho, kdo mě předběhl na začátku. Držím si tepy kolem 150 a užívám si krajinu, stín stromů, myslím na samé krasné věci. Do kopců se mi běží krásně, většinou stahuju běžce přede mnou. Na občerstvovačkách zkouším novou techniku. Zastavím, vezmu vodu nebo ionťák a banán. Kelímek naleju celý do pusy, trochu polknu a znovu se rozbíhám. Zbytek dopíjím jako křeček cestou, následně vytlačím trochu banánu do pusy a zahodím. Časová ztráta minimální, i když nepodstatná. Na 21,2 mám slibný mezičas 1.44 a kopce takřka za sebou. Mohlo by to vyjít na 3.30.

Vybíháme dlouhý kopec na Vysokou Lípu, dobíhám další závodníky. Následuje dlouhý seběh do Hřenska. Tělo už začíná vysílat signály o první únavě. Běžím s dalším borcem. Je mu přes 50, říká, že začal běhat před 3 roky, osobák ma za 3:15. Ptám se ho, co dělal předtím, že musí mít nějakou průpravu. Řekl mi, že policajta. Podvědomě zrychluju. Konečně sbíháme do Hřenska. Zahrádky plné turistů, počet fandících nula. Dostávám se na hlavní silnici a mezi autama kličkuju směr D. Polední slunce se do mě opírá plnou silou. Už jen deset kilometrů, říkám si. Celou cestu jsem si říkal, jak pošetřím energii a závěr dám ostřeji. Kulový. Jsem rád, když držím 5min/km, s přibývajícím teplem se zvyšuje tep a zpomaluje tempo. Mijím běžce, co přešel do chůze. Chci jít taky, ale hlava mi to nedovolí. Měl jsem připraveno tolik motivačních témat na závěrečné kilometry, který mi pomůžou to přežít. Žádné, až na jedno, nefunguje.

Běžím neustále podél Labe. Doprdele, ta voda snad teče rychlejc, než já běžím. Na 38.km jede naproti holka na koloběžce a hlásí: Ještě 2 kilometry, až uvidíte věž kostela, tam je cíl. Vidím prd. Doufám, že mi Garmin ubral nějaké kilásky a hypnotizuju horizont. Konečně vidím věž. Je dál, než jsem čekal. Navíc mi připadá, že je na lodi a pluje po proudu stále ve stejné vzdálenosti. Garmin nekecal. Průběh po nábřežní kolonádě v Bad Schandau už připomíná pohyby lekajícího kapra. Zabočuju do centra do stínu. Prodírám se turistama do cíle a mačkám stopky. Je to osobák, 3:34.17.  A jestli chce někdo poznamenat, že to bylo pořád z kopce, tak ať si to zkusí :)  Vítěz to dal o 15 min. pomaleji než placatý maraton.

Po doběhnutí vypiju litr vody, nechám se vyfotit v pozici "troska" od kolemjdoucí a zvedám se. Musím chodit. Nejhorší je doběhnout a sednout si. Nohy začnou nesnesitelně bolet. Žádná poloha těla není ta správná. Jdu si do autobusu pro batoh a zkouším se vyklusat. Trapný pokus. Do lázní do sprch už jen kráčíme, počítám metry ke dveřím. Na recepci se ještě něco dohaduje, jsem jak lev v kleci, musím pořád chodit a úleva nepřichází. Až tak po 20 minutách začíná tělo jakž takž fungovat, dávám si první pivo, pak druhé. Koukám přes rameno pořadatele na výsledky. Jsem sedmý, ve čtyřicátníkách druhý. Hmm, vyplatí se navštěvovat akce s malou účastí. Takže poprvé a zřejmě i naposledy vystupuji na stupně vítězů. Upouštím od gest ala Bolt, ale pocit je to příjemný. Zdravím místní fanynky z domova důchodců a pomalým krokem mířím k autobusu.

Od autobusu do nejbližší vesnice vezeme vítěze maratonu. Je celý zelený a zvrací. Říkám mu, že to má z toho, že běhá tak rychle. Usměje se a zvrací znovu.

Kluci absolvovali půlmaraton v délce 24 km. Měli tam pořádný stoupáček, který museli vyběhnout dvakrát. Peťa to dal v celkovém pěkném čase 1:59, Zdenda dokoce vybojoval třetí místo mezi šedivákama (50+).

V Turnově s Peťou zajdeme do Maškovky na žebra. Přemáhám se, abych do sebe dostal 2. pivo. Čteme si zprávy o tom, že Kulhavý je mistr světa v cross country. Máme radost ze sebe i z něho.