PIMfárum

 V jakési pozávodní pýše jsem se po pražském půlmaratonu rozhodl a prohlásil, že dám i ten dospělácký v květnu. Slibem neublížíš. Dokonce jsem na něj začal i trénovat. Trochu se mi do toho pletlo bikování na Gardě, ale v rámci možností 200km za duben naběháno, mělo by to klapnout. Do konce dubna jsem se přihlásil, vyfasoval číslo 1210 v sektoru D a těšil se na zážitky.

 Po návratu z Gardy už jsem mohl do startu počitat dny na prstech jedné ruky. Únava z Dolomitů neodcházela a ty dva výběhy těsně před závodem nějak nesplňovaly parametry gradující formy. Ale co, dvanáctset jsem zaplatil, tak si to za ty prachy půjdu vylízat. S každým dalším dnem se ale zvětšoval můj respekt a začal jsem si uvědomovat, co jsem to vlastně provedl. Vždyť jsem začal běhat teprve v lednu, s váhou 99kg a nechutí k tomuhle pohybu.

 A tak dva tři dny předem zavodňuju organismus, cpu se cukry, rýží, těstovinama a začínám se opravdu bát. Zdenda odvolává účast. Na Gardě přehnal běhací trénink a dostává zánět do nohy. V neděli ráno mu závidím. Nejradši bych zůstal ležet v posteli a kouknul na přenos na ČT4. "Ty vole, ty v tom ale hraješ. Musíš vstát a vyrazit do Prahy!" Jede taky Zdenda a Peťa. Moji strážní andělé, který mě donesou z cíle do auta. Cestou jim vykládám, kudy vede trasa. Čím víc mluvím, tím víc upíjím předstartovního ionťáku a zamyšleně čučím do bidonu. Kluci, já mám vážně strach. A jsem rád, že Zdenda nejde. Po jeho pádu na kole a problémech po Gardě by se zrakvil na několik měsíců a to by byla škoda. Užijeme si to na Silva Run a maraton dáš na podzim v Limone.

 Parkujeme v Dlouhé, převlíkám se v autě a vyrážíme na Staromák. Tam už to žije, nasáváme ranní paprsky na zahřátí a okukujeme okolí. Běžec v kombinéze Spidermana, kapely, parašutisti, Nedvěd (neběží), Klaus (neslyším). Atmosféra je strhující, čekám do poslední chvíle s klukama a deset minut před startem vyrážím do Celetné do své kóje. Zjišťuju, že se už do ní jaksi nevejdu a proto čekám vedle na chodníku.  Start je směrem k Radnici a do Pařížské. Zní opět nějaká srdceryvná hudba, zazní výstřel a celá řeka lidí se dá do pohybu. Vmáčknu se dovnitř a blížím se k bráně. Říkali, že emoce zažíváte po doběhu, ale mě se chce brečet teď. Ta obrovská masa lidí, hudba, prostředí, neznámo přede mnou, neskutečná výzva... Zvláštní kombinace.

 Vbíhám do Pařížské, mávám klukům a mířím do ulic pražských. Řekl jsem si, že zkusím tempo 5 min. na km, což je výsledný čas kolem 3:30. Připadá mi to hrozně pomalé, ale držím se plánu. Běžíme starou Prahou, přes Karlův most, všude davy lidí, kteří Vás povzbuzují. Připadáte si jako surfař na té největší vlně. Kochám se, užívám si to.

 Kolem Rudolfina nabíháme na trasu dubnového půlmaratonu. Za Mánesovým mostem vidím běžkyni s neuvěřitelně křivýma xkama. To nemůže být nikdo jiný než ultramaratonkyně Ivana Pilařová. Dobíhám ji. "Vy budete určitě paní Pilařová. Napsala jste krásnou knížku. Díky." "To jsem, děkuju," zazní odvedle. Popřejeme si hodně štěstí a pádíme dál. Lidi tleskají, pískají na píšťalky, radostně troubí na vuvuzely. Běží se mi hezky, držím plánované tempo.

 Obíháme Holešovice, Libeň a Karlín. Všude hrajou kapely. Probíháme znovu na 13. km Staromák. Zdravím kluky, ukazuju jim palec nahoru. Falešný optimismus. Probíháme Prašnou bránu, Příkopy, na Můstku je velká obrazovka, kde běží přímý přenos. Kupodivu tam jsou Keňani a ne my. Pádíme do Nuslí a pak směr Podolí. Tam je otočka na 21. km. Pořád čekám, kdy přijde nějaká krize, ale je to v pohodě. Na každé občerstvovačce si dávám vodu a banán. Musím se zásobovat vodou a nesmí přijít hlaďák. Přebíháme na Smíchov. Nějaké divačky na nás křičí "Ještě kousek". Víš na kolik kilometrů to běžíme, ty huso??? Přibíhám na otočku na 28. km. Zastavuju na občerstvovačce a po rozběhnutí zjišťuju, že to nejde. Zkusím se vyčůrat a furt to nejde. Koleno odepřelo poslušnost. Mám pocit, že se mi kýve nejen zepředu dozadu, ale i do stran. Musím kus jít, jsem naštvaný. Pomalu se rozbíhám, ale rapidně zpomaluju. Míjím 30. km a začíná boj s novým soupeřem. Se mnou. Po každé občerstvovačce, kdy na pár vteřín zastavím, abych do sebe nalil vodu nebo iso a nacpal kousek banánu, nastává boj o rozběhnutí a potlačení palčivé bolesti. Jak ulevuju kolenu, přidává se i kyčel. Vybavuje se hláška ze Sklepáků: "Nech mě tady a sám se prostřílej k našim". V Holešovicích už to kapely zabalily a reprodukovaná hudba hraje Thriller od Jacksona. To tedy opravdu vystihli. Navíc každých pár kilometrů stojí nějaký debil s vuvuzelou nebo píšťalkou. Mám chuť jim je nacpat do krku. Dobíhám 2 dámy. Běží maraton a baví se o běhání. Radši přidávám, abych to nemusel poslouchat. Na to už fakt nemám. Už prostě nemůžu. Zkouším jít, ale úleva nepřichází. Když poběžím, budu to mít rychleji za sebou, když nebudu zastavovat na občerstvovačkách, nebudu muset rozbíhat bolavé koleno. Vyzrál jsem na to. To jsem ale čtverák.

 Strojovým tempem, hlavu skloněnou, abych přes kšilt neviděl před sebe, probíhám Karlín. Těšnovský tunel je autem dvě vteřiny. Teď mi to připadá jak tunel pod Mont Blancem. Kostky kolem Františku jsou nekonečný a už vbíhám do Pařížské. Vítá mě neskutečný aplaus. Ale nedělám si iluze, je to kvůli Spidermanovi, který mě právě doběhl. Jako robot proběhnu cílem a mačkám stopky. Magická hranice čtyř hodin překonána o 9 minut. Klopýtám po koberci. Uprostřed doběhové zóny někdo postavil čtverec z plotů. Dobrý nápad, asi věděli, že se budu chtít opřít. Určitě nevypádám svěže. Fotografka mě žádá o foto. Zrovna mi natekl pot do očí. Tvářím se jak na titulní stranu National Geographic.

 Beru si medaili, tašku, jablka, banány. Potkávám se s klukama, přijímám gratulace. Jsem úplně mimo. Strašně mě bolej nohy, nesmím se zastavit. Funguju v nějaké jiné úrovni. Musím chodit, pít. Nekomunikuju. Běžte mi všichni z cesty.

 Přicházíme k autu, převlíkám se a trochu se mi ulevuje. Začínám si uvědomovat, že jsem to dal. Vůbec jsem nepomyslel na nějaké pocity v cíli. Ty byly na startu. V cíli jen prázdnota a never more.

 Jdeme na polivku a nealko pivo. Přicházím k sobě. Cestou domu už je to celkem dobré a začínám si užívat pocity, že jsem uběhl svůj první maraton v životě. Vypiju asi 3 litry vody a ionťáku. Koleno se rozhýbává jen stěží. Doma si dám krátký odpočinek a do hospody jedu na kole. Tělo se musí hýbat.

 V pondělí pak dáváme se Zdendou 50km na silničce celkem svižně. V úterý už jsem úplně v pohodě, až na puchýře na chodidle zcela bez následků. Kolo je lék. :)

 Začínám se těšit na svůj druhý maraton. Lago di Garda, 9.10.2011.