SILVA Ultramaraton 103 km

Ty bláho, já to dal. Já to uběhnul. Rozumíš? Stotři kilometrů se dá běžet... A další dny se vzbudíš a pořád žiješ...

Byla to výzva nad výzvy. Po 17 měsících běhání se zúčastním něčeho, co do teď bylo uloženo v krabici s nadpisem Nemožné. Čím víc se akce blížila, tím víc rostl můj strach. Měsíční objem kilometrů nebyl úplně tou pravou přípravou na takovou vzdálenost, navíc problémy s průduškama poslední týden taky nepřidaly na sebevědomí. Ale nehodlal jsem se vzdát bez boje a směřoval vše na osudový den. Alespoň se o to pokusím.

Před odjezdem se nám to trochu zkomplikovalo, protože Zdendu chytly záda a tak stornoval celý víkend. Účast na maratonu tedy odložena. Zůstávám jako závodník osamocený a jako doprovod beru s sebou Jirku s partnerkou Ivetou. Nalákal jsem je na krásu Novohradských hor. Někdo mě z cíle do postele donést musí...

V pátek po osmé hodině večer vyzvedávám číslo. Oproti loňskému půlmaratonu jdu letos hrdě ke stolečku s nápisem Ultra. Číslo 29 určitě bude to správný. Na numerologii nevěřím a cestou na večeři vtipkujeme, že když vynásobíme číslo pokoje v penzionu, startovní číslo a můj věk, dostaneme počet metrů, které musím zítra uběhnout. Když odečteme datum mého narození, dostaneme čas, za který to zaběhne Dan. Když to celé vydělíme teplotou, která je právě na teploměru, dostaneme datum smrti JFK. A to není náhoda... Samozřejmě se dobře bavíme a zajíždíme do Terčina údolí do penzionu Hamr. Tady budeme jen jíst, jinak je naší ubytovnou penzion Bobr na náměstí ve Stropnici, asi 50m od startu. K večeři si dávám kuřecí maso a dvě plzně. Zbytek večera pak do sebe tlačím domácí rýžový nákyp. Připravuju si několik variant výbavy na ráno (podle počasí) a asi v 11 zalehnu do postele.

Start je v půl šestý ráno. Smrtící čas pro někoho, kdo i ve všední den vstává v osm. Budíka mám na pátou, ale už od 4 jsem vzhůru. V hlavě si probírám, na co nesmím zapomenout. Každý detail je důležitý a může znamenat neřešitelný problém na trati. Namazat vazelínou všechny třecí plochy, pořádně zalepit bradavky, náhradní ponožky, brufen, carbonex, návleky na ruce, leukoplasti, kapesníčky... Na nic jsem nezapomněl? V pět vstávám. Na snídani nemám ani pomyšlení, žaludek ještě spí a mozek vlastně taky. Uzobnu dvě lžice nákypu, napiju se trochu vody. Posnídám až na trati.

Jirka slíbil, že první část pojede se mnou na kole. Je to taková smyčka do Nových hradů a přes Terčino údolí, která se na 19. km vrací do Stropnice. Počasí vypadá celkem rozumně a tak beru jen pás s kapsičkou. Na sebe vestičku, je celkem teplo a tak návleky nechávám na opasku. Přicházím na start, kde se pomalu shromažďuje stovka ultramaratonců. Zdravím Petra Ozogána, stavím se na lajnu kousek vedle Dana. Je trochu jiná váhová kategorie... Říkají nám, že na trati bude bláto. Ale to nemuseli řikat, to snad uvidim, ne? Popřejou nám hodně štěstí a odstartujeme přesně v půl šestý.

Už jsem měl mockrát tendenci jít běhat po ránu. Většinou to ale dopadlo tak, že zazvonil budík, já se otočil na druhý bok a spal dál. Dneska to fakt nešlo. Musel jsem běžet.

  Občerstvovačka Cuknštejn (17.KM)
 

Dan mizí za první zatáčkou a já se snažím brzdit. Ale stejně se běží 5 minut na km. Noo, frajere, takhle se rozbíhá ultra? Ale co, jak někde psala Mapo, nemá smysl šetřit síly, stejně dojdou. A tak první dvacku dávám za doprovodu Jirky za 1:50. Slušná rezerva do dalších kilometrů, říkám si, a začínám stoupat na Novohradský hory - Dobrá Voda, Hojná Voda. Snažím se šetřit, jak to jde, ale nahoře cítím, že si ten kopec vybral hodně sil.

Předtím jsem ještě odložil opasek. Občerstvovačky jsou slušně zásobený a sázím na dobrý počasí. Strkám do kapsičky kalhot jen dvě tablety carbonexu, do ruky pytlíček s mobilem, kapesníčkama a leukoplastí. Zbytek nechávám Jirkovi, děj se vůle přírody.

Kolem 30. km už cítím únavu. No nic, to je klasická maratonská krize, to rozběhnu. Od té chvíle už se můj pocit z běhu nelepší. Terén se střídá, asfalt, šotolina, lesní cesty s kořenama. Prostě všehochuť. Nádherná krajina kolem mě. Spoustu míst znám z přejezdů na kole. Kdysi jsem tu jel i nějaký Survival na horským kole. Ještě někdy na vejšce. Náhorní planiny, cesty kolem divokých potoků, zapomenutý vesničky, kde se zastavil čas... Ještě je to o běhu a o tom si to užívat. Pomalu se otepluje, ale začíná foukat silný vítr. Ale lepší, než kdyby lilo nebo bylo parno.

Na občerstvovačkách už zastavuju a dám řeč s obsluhou. Snažím se vtipkovat a trochu rozveselit je i sebe. Jim patří vděk za to, že se ve svým volným čase seberou a stráví den postáváním někde v lese a pozorováním zpocených a posmrkaných postav, jak se do sebe snaží dostat trochu tekutin a energie. A i těch pár slov a úsměvů mi vždycky dodá trochu energie na další úsek. Slupnu banán, vypiju vodu nebo colu, popřípadě trochu cihly s chlebem. Pokud někoho zajímá i výdej, tak do 50 km tak 3x čůrání a 2x No.2.

Na 50. km je dlouhé stoupání, Baronův most, občerstvovačka. Dávám si pivo a začínám být fakt unavený. Samozřejmě po tom běhu, ne po pivu, na to jsem zvyklej. Odtud stoupání pokračuje, je to nekonečný. Dobíháme na další občerstvovačku v Pohoří na Šumavě (doprdele, tak my jsme doběhli až na Šumavu), kde chválím zbytky kostela. Říkám, že je to moc pěkný, že všude mají kostely celý a tady je to něco novýho. Dokonce stihnu absolvovat i výklad od moc milé paní u stolku (spadl v 90. roce, byl v pohraničním pásmu a nikdo sem nesměl, komunisti jsou svině). Odtud pokračuje trasa opět do kopce. Už to začíná být trochu otravné. V lesích před 60.km se ptám obsluhy, v kolik tu byl Dan. Je třičtvrtě na dvanáct a on se tudy provznášel něco po desáté. Chlácholí nás, že ale taky vypadáme dobře. Poznamenám něco o tom, že to dobře hrajeme a beru si do ruky banán, že ho cestou sním. Delší běh jsem dosud neabsolvoval... Ke spoluběžci prohodím: "Už jen maraton..." "Tohle jsi zrovna nemusel řikat!" Přichází cedule 60. km. Dochází baterie v Garminu a já mám mezičas 6:20. Loučím se s vysněným časem pod 10 hodin, byla to utopie. A je mi to celkem jedno. Cíl je dokončit, na čas sere pes.

  Kousek za Kozí farmou (45.KM)

S banánem v ruce absolvuju dalších 5 km. Představa, že mám spojit ruce, banán rozlomit a vymačkat do pusy je pro mě tak vysilující, že ho na další kontrole pokládám na stolek a beru si oloupaný a nakrájený. Zalévám vždy alespoň dvěma kelímky vody nebo coly. Častokrát při vyběhnutí do pusy strčím sýr s chlebem, rozžvýkám ho a následně vyplivnu. Kdybych polknul jen půl sousta, šlo by ven všechno. Chvílema mám křeče do žaludku, chvílema do střev, chvíli mě bolej ledviny, pak zase průdušky. Prostě se nenudím, furt je co dělat. Dost často vysypávám boty. Snažím se je mít na volno, aby netlačily na nárty. Nevýhoda je, že víc nabírají drobný kamínky. Ale aspoň je důvod si sednout. Taky dobrá záminka je čůrání. Každý důvod zastavit je dobrý.

Přibíhám na 65. km. Tady se trasa rozděluje. Doleva 103, doprava 90. "Je to jen taková 13km smyčka", říká mi organizátor. "No jo, ale já už mám skoro sedumdesát v nohách...", vracím úder. Každopádně opět slušně poděkuju za občerstvení, rozloučím se a nechávám s sebou smyknout. Dlouhý seběh z kopce dává tušit, že si to zase pěkně vydupeme zpátky. Když seběhnu na nejnižší bod, omladina u stolku s vodou mi s úsměvem sdělí, že teď přijde taková malá smyčka a zase přiběhnu k nim. COŽE? Zase smyčka? Kolik? 5 km, dávaj to tak za 15-20 minut. Tak to kecáš, to bude míň, tak 3. Vybíhám po louce do šílenýho kopce. Vlastně už jdu. Nejhorší jsou vždycky první kroky po zvednutí z lavičky. Ale jít to musí. Musí. Musí. Je to Křížová cesta. Hlavou mi běží scéna z Life of Brian. Crucifixion? Yes. Good. Out of the door, line on the left, one cross each. Dolů je tak prudký kopec, že ho jdu pluhem. Nohy bolí, až hanba. Vracím se zpátky na občerstvovačku s těma dvěma srandistama. "Stavitel trati má zvrácený smysl pro humor", říkám. Vykají mi, já jim tykám. Asi už jsem fakt starej.

Podle mých propočtů by měla každou chvíli přijít značka 75 km. Ale je to do kopce a kilometr trvá nekonečně dlouho. A zpátky na rozdvojení tratí (78.) ještě dál. Sedám si na lavici a piju hnusnej bujón. Do rejstříku vopruzů přibyla další položka, mouchy. Když běžíte, tisícihlavé hejno visí za vámi v háku. Jak ale přejdete do chůze, začnou vám lítat do obličeje, sedat na krk, na ucho a bzučí tím nejotravnějším zvukem. Asi tuší, že každou chvíli musím zdechnout. Alespoň už tak smrdím.

  Návrat ze "smyčky" (78.KM)

Zvedám se a vydávám na další část. Už si to rozděluju na úsek mezi značkou (x0 nebo x5) a dlabancem. Jsou dlouhé 2-4 km, ale trvají tak 10 km. Každý kousek se neuvěřitelně vleče. Říkal jsem si, že až to bude přes osmdesát, už to bude lepší. Teď v tom to lepší marně hledám. Už jen půlmaraton, to musíš dát. Říkám si pro sebe: Tolik lidí na tebe myslí, tolik lidí ti drží palce, nemůžeš se na to vykašlat, jen proto, že se ti nechce běžet. A funguje to. Morální odpovědnost, nebo jak to nazveme, funguje. Fakt cítím tu sílu na dálku a ta mě tlačí do cíle. Nedokážu si to vysvětlit, ale díky VÁM za ni. Na 60. km jsem si představoval, jak stojím ve sprše a nechávávám na sebe proudit vodu. Pak jsem myšlenky zapudil, na to je ještě moc brzo. Teď už vím, že doběhnu do cíle. Představuju si to a svírá se mi krk. Kdyby to šlo, ven by se vydralo nějaké zavzlyknutí. Dojímám se sám nad sebou. Pak ještě několikrát. V televizi by řekli: "Byly v tom emoce".

Pár lidí mě předbíhá, na jedný občerstvovačce přiběhne ženská, popadne banán, vrazí do misky se solí, spolkne, zapije kolou a mizí. Koukneme se s obsluhou po sobě... Tak dobře, taky to zkusím. Je to hnus, velebnosti. Ale udržím to. Na 89. před Benešovem dobíhám větší skupinku. Jsou nějaký apatický. Já už mám taky odkroutíno, ale pořád se snažím alespoň vtipkovat. Veselá mysl, půl zdraví. Nechávám je za sebou a když míjím hřbitov, natrhám si listí z osiky a odskočím si za hřbitovní zeď. V dobrém rozmaru pokračuju chůzí po polní cestě. Přepadne mě zpívavá a tak hulákám: "Já s písničkou jdu jako ptáček..." Ještě, že tu nikdo není.

Následuje další nekonečný úsek na 94. Dávám si opět banán. "Dneska už jsem sežral banánů jak půlka zoologický", pronesu k obsluze. Zasmějeme se, vezmu do ruky gel, zase ho položím a poručím si pivo. Naleju do sebe dvě deci a vyrážím. Prý to bude opět dlouho do kopce, pak dlouho z kopce a dál nevědí. Obě části jsou opět nekonečný. Ale už je to jen osm, sedm, šest. Čtyři kilometry před cílem poslední stánek, s osádkou moc řeč není, jsou nějaký utahaný. Tak jen kolu a teď už jen po asfaltu běh z mírného kopce. To už je jako ze Všeně domů. Říkám si, teď jsem v Ťukaláku, teď na Podháji. Cedule 100 km. Mám chuť ji ze srandy počůrat, ale dostavuje se jiná potřeba. Zkusili jste si někdy po 100 km běhu dřepnout? Samozřejmě mimo cestu...

Sbíhám ke Stropnici. Potkávám auta, zpomalují, stahují okýnka, tleskají. Další zatroubí a zvedne palec. Mávám jim a usmívám se, jsem dojatej. Užívám si to uznání. Na křižovatce je kluk s vodou, hlásí poslední kilometr. Uběhnu asi půl kiláku a míjím ceduli Poslední kilometr. No a co, to už přeci dám. Už vidím cílový areál. Na kraji vesnice mi běží naproti malý kluk. "Kolik běžíte? 103? Pojďte, já vás navedu do cíle." Po chvíli vypalí: "Běžím vás nahlásit" a zmizí vepředu. Vbíhám na stadion a probíhám bránou. Vyhazuju do vzduchu čepici a rukavice. Jsem neskutečně šťastnej, že jsem to dokázal. Dostávám medaili a triko Finisher, který ze sebe další tři dny nesundám.

Vítám se s Jirkou a Ivetou, sedám si na zem a jsem na měkko. V duchu děkuju novohradskýmu Krakonošovi, že mi to dal. Posílám zprávu třem nejbližším, na kterou jsem se těšil posledních dvacet kilometrů: STOVKU UBĚHNE KAŽDEJ DEBIL :)). Tohle jsem si prostě musel vychutnat. Dostávám spoustu gratulací na mobil. Píše mi Lucy, že ji to až rozbrečelo. Brečím taky. A nepřestávám se usmívat. Jako debil.

Omlouvám se všem, jestli to čtení bylo dlouhý, ale ten běh byl delší. Omlouvám se všem, jestli to bylo místy moc naturální. Ale cestou postupně zhrubnete a prioritou se stanou základní životní potřeby. Neomlouvám se, jestli jsem dal místama najevo svý nejhlubší pocity. Tak to bylo a tak jsem to chtěl, proto jsem to podnikl. A i když si to při tom běhu tak neuvědomujete, tak až teď zpětně cítím, jak hluboko se zařízly.

Pak následuje klasická část každého běžce. Sprcha, relaxace... Těším se na večeři. Konečně normální jídlo. Mám ale tak rozhozený organismus, že sním sotva půl talíře. Do piva se musím nutit. Tak ještě vyvenčím Matyldu a rád uléhám do postele. Ale se spánkem to nemá nicmoc společnýho. Tělo je přetažený a pořád se budím.

Druhý den samozřejmě musí následovat kolo kvůli regeneraci. Posnídáme na schodech před místní Jednotou (rád takhle nasávám domorodou atmosféru) a vyrážíme autem do Třeboně. Sedáme na kola o objíždíme Svět. Nádherný pohyb ve srovnání s během. Potom už jen kávička ve městě a kapr po novohradsku a hurá domu.

Večer pak vše důkladně rozebereme u piva a metaxy. Chůze je ještě trochu trhaná, hlavně při prvních krůčcích, ale postupně se to zlepšuje. Hlavně nemám žádné puchýře, otlačeniny nebo jiné úrazy. Vše proběhlo neuvěřitelně hladce.

V pondělí už normálně chodím, byl bych schopný i běžet (kdybych chtěl, ale nechci :)). Euforie přetrvává, bolest je zapomenuta a já si říkám, co dál?