SUMSUM aneb Summer Summary

01.09.2011 22:46

Léto jako v Norsku. Je prvního září, na blogu se mi pomalu dělá pavučina a tak před návalem podzimních závodů sedám k počítači, abych se zamyslel nad uplynulými dvěma měsíci. Co mi v hlavě uvízlo? Zvuk sekaček, déšť, jedno vykoupání v Jizeře za celé léto, spanilé jízdy na horském kole po zapomenutých trasách, hodně naběhaných kilometrů a pár zážitků, které nad ostatními vyčnívají. Ale i ty všední, každodenní, stojí za zapamatování.

Poslední myšlenky na blogu jsou ze Silvy. Nádherný zážitek. Škoda, že příští rok se zřejmě bude měnit trať. Tak uvidíme, jestli nás naláká i SNR2012.

Dřevěný muž - triatlon 0,8-106-12

Tradiční záležitost ke konci června, už asi 28. ročník. Počítám, že moje první účast byla někdy v ´88, takže už se řadím mezi pamětníky a patřičné patrioty. S letošní formou přišla i velká výzva vylepšit loňské 50. místo. Některé věci, i když je zažíváte po dvacátý, se rutinou nestanou. Ranní vstávání s obavami o počasí, myslet na každou drobnost při balení, odpor k plavání v 8 ráno v nevábné vodě, kdy kolem vás 100 dalších pitomců předvádí pokus o rychlostní plavání, někteří kupodivu úspěšně :) atp. Pak už se jen trochu kousnout na kole (106 km) a následuje letos parádní disciplína - běh (12 km). Opravdu jsem se těšil, že po letech, kdy de facto pro mě závodění končilo kolem a začal boj o přežití, si běh užiju a dám to naplno. Tempo bylo nakonec o trochu pomalejší než plán, ale nakonec těch 57 minut nebylo tak špatných. Celkově čas 4:13 a třinácté místo. Výsledkovka sice uvádí 15., ale my víme své :). Ale to už je celkem jedno.

Další novinkou, kterou jsme zavedli toto léto byl běh na pivo. Už není třeba jezdit na kole. Co třeba 8 km na jez, tam 2-3 PU a 2 km domů? Proč ne. Co třeba 4 km na Všeň, tam 4 piva a tatarák a běh 4 km domu. Opět proč ne. Tělo neprotestuje. Trochu extrém bylo odpoledních 20 km v terénu se Zdendou, následný odvoz na dopitnou po Dřevěnáku a v noci potmě běh 10 km po pivuvinumetaxe. Rajko Doleček se obracel v hrobě.

Proběhlo pár delších běhů. Nová trasa v délce půlmaratonu přes Bartošovu pec, Frýdštejn, Malou Skálu a Dolánky mi hodně sedla a dal jsem ji za léto sám nebo s klukama několikrát. Pořád přemýšlím nad tím, uspořádat na té krásné trase závod. Už mám i logo :). V srpnu jsem konečně uskutečnil dlouho plánovaný běh na Kozákov a zpět. 31 km. Tam přes Klokočí a po silnici vzhůru, zpátky přes Hamštejn , Besedice, Zbirohy. Příjemná Krupičkiáda s dvěma přeháňkama, strávenýma pod stromem (pokaždé jiným, podotýkám). Pro vyznavače barefoot běhu musím poznamenat, že jsem si boty nezul ani když jsem běžel po loukách. Jsem out.

Jelikož se z Peti během jeho letních prázdnin vyvrbil téměř každodenní partner v běhu, kole i pivu, proběhlo několik zdařilých výjezdů na horském kole. Peťa se snažil náš peloton obohatit i komickými prvky a zpříjemnit tak nudnější úseky. Za zmínku stojí zejména jeho scénka "Zastavení kola na pětníku", kdy při rychlosti 25 km/h navlíkne roh řidítek do oka drátěného plotu a zastaví na fleku. Musím podotknout, že tak učinil pro mně zcela nepozorovaně a zřejmě i pro sebe. Další jeho scénka "Unavená klika" vyžadovala i určité sebezapření. Umístit obě kliky najednou směrem dolů a znemožnit tak další šlapání dokáže jen skutečný mág.

Následně se náš tým u jednoho poobědového piva rozhodl, že v rámci přípravy na výjezd na Zlaté návrší podnikneme vysokohorskou přípravu. Odjeli jsme tedy na několikahodinové soustředění do okolí německého Oybina, kde jsme provozovali lezení via ferrata a dále popíjení kávy a jezení koláče. Z té první činnosti existuje i fotodokumentace.

 

Zlaté návrší

Nic už nebránilo uskutečnit další z plánů. Trasa Turnov - Jilemnice - Zlaté návrší - Semily - Malá Skála a Turnov dala sice trochu zabrat, ale počasí nám přálo, výhledy byly nekonečné a zážitky trvalé. Celkem něco přes 130 km. Píšeme si do památníčků červenou tužkou.

Singletrack

Peťa ho loni vyzkoušel a navnadil nás. A tak jsme se konečně jedno sobotní odpoledne sebrali, naložili kola do auta a vyrazili do Nového Města pod Smrkem. Zdenda právě doléčoval týdenní chřipku a pohyb na čerstvém vzduchu mu přišel jako dobrý nápad pro jeho vykašlávací pochody.

Pro ty co neví, co znamená singletrack. Odjedete někam do kopců, kde nahoru vystoupáte po zpevněné cestě nebo nejlépe asfaltce. Na vrcholu odbočíte na úzkou pěšinu mezi stromy, která vede mírně z kopce nebo po vrstevnici. Letíte mezi stromama, zdoláváte velbloudí hrby, skoky, kaluže. To, co na normální vyjížďce zažijete sotva pár desítek metrů, tady trvá věčnost. Mozek pracuje naplno, smysly se bystří, technika se zlepšuje. Přidáváte a každou chvíli si řikáte, že se mezi ty stromy nevejdete nebo že vás ta zatáčka nepodrží. Nakonec s trochou štěstí vejdete a podrží a k autu se po 30 km vrátíte plni adrenalinu a endorfinu.

Přeběh Krkonoš

Těšil jsem se jako malý kluk. Z neustálého odkládání už jsem byl trochu rozmrzelý, ale nakonec minulou neděli vše klaplo. Teda až na Peťův telefonát, že má teplotu a bude tedy pouze členem podpůrného týmu na startu a v cíli. Škoda, zážitek sdílený třema lidma je lepší než dvěma. Vysoká matematika.

Původní plán běžet z Jánek na Černou horu padl a tak vyjíždíme se Zdendou lanovkou. Nahoře je zataženo a krásných 6 stupňů. Nicméně po chvíli sundáváme vestičky a běžíme jen v triku. Cesta přes Pražskou, Liščí horu na bufet na rozcestí vždycky hrozně rychle uteče. Je to necelých 10 km a loni jsme odtud už jen zbíhali cca 13 km do Špindlu. Letos nechávám na Zdendovi, ať to rozhodne. Furiantsky volí delší trasu a tak běžíme směr Výrovka a Luční. Mraky se rozestupují a my si užíváme teplo a krásné výhledy. Horský běh má jinou atmosféru. Vnímáte kopce a výhledy kolem sebe, nasáváte horský vzduch. Cítím se krásně, zase běžím a usmívám se. Vstřebávám okolní energii.

Z Luční boudy míříme směr Polsko a klopýtáme po kamenité stezce a dřevěných lávkách. To ještě netuším, jak šílený bude úsek z Wielkeho Stawu na Špindlerovku.  Změť kamení, kde se nedá pořádně jít, natož běžet. Myslím na běžce K100, který to běželi potmě v dešti. Asfalt u Špindlerovky vítáme takřka mateřsky. Jsme na 20. km a následuje seběh 10 km dolů do Špindlu. To už jen tak vyklusáváme po asfaltu a těšíme se na gáblík dole. Posádka doprovodného vozidla na nás čeká v Abacante, kde doplníme energii i tekutiny. Děkujeme Krakonošovi i Marušce, našemu sportovnímu andělovi.

Když to tak shrnu, bylo to léto uskutečněných plánů. Proč myslet na výzvy v zahraničí, když za humny náš čeká stejně krásný zážitek? Tím si samozřejmě shazuju plány jako 100km Saharou, maraton na Gardě a podobně.  Ale myšlenka to na chvíli byla vznešená, ne?

No a pak je tu moje nová láska. Ultramaraton kolem Mont Blancu potažmo horské ultras. Nekamenujte mě, vím že ze židle u počítače je to strašně jednoduchý, být vtažený do atmosféry na startu, koukat se na běžce, přemýšlet, co se jim před absolvováním 170 km honí hlavou, jakou cestou prošli, než se postavili sem? Dívat se jak trpí na trati a dojímat se nad ovacemi diváků při doběhu do cíle třeba i posledního závodníka. Dívám se na to a říkám si, jestli bych to chtěl zažít. Asi jo. Moje hlava tam směřuje, tělo zatím ne. Ale copak jsem si ještě před rokem dovedl představit, že poběžím maraton? A že se i po jeho odběhnutí budu těšit na ten další? Zdolání každé výzvy vyvolává výzvu novou, vyšší. A běh není pro blbce. Posuďte sami.