Tak je tu zase to pitomý jaro

Tuhle písničku zpíval kdysi Ivan Mládek. Letošní průběh jara k tomu zpěvu vyzývá.
Jo, mám dobrou zprávu. V Turnově otevřeli restauraci s tankovou plzní. A teď něco o běhání...

Od Horské výzvy jsem si pořádně nezaběhal (a vlastně ani tam ne). Nevím v které fázi, ale někde jsem přechodil nachlazení nebo chřipku. Už dva měsíce mám pocit, jako by mi v hrudníku na plicích hořel nějaký plamínek, který se s větší intenzitou pohybu zvětšuje. Připadám si jako karma. Instant Karma, řekl by Lennon. Naštěstí mně dneska Jirka tajemně sdělil, že mu na podobný stav kdysi doktor napsal nějaký lék, tuším, že se jmenuje Mucosolvan Retard. Snad to nebude doslovný. 

Kilometráž šla prudce dolů (na 200-300 měsíčně), závody zůstávají jen ve fázi plánování ve stylu "uvidím, jak se budu cítit". A než se rozkoukám, závod je vyprodaný. Takhle mi utekla UltraSilva, pražský maraton i Krakonošova stovka. Ale možná, že je to dobře. Kdo ví, jak by to dopadlo. Jistotou je sobotní desítka v Hradci a půlmarton v Blansku. Tam už mám potvrzený startovný. Retarde, snaž se! (jako ten lék)

Bakovský půlmaraton

Po dvojboji bez spánku Horská výzva / pražský půlmaraton jsem na týden zalehnul v domění, že se můj stav zlepší. Když se do pátku nezměnilo vůbec nic, řekl jsem si, že zkusím odběhnout Bakovský půlmaraton. Buď mě to postaví na nohy nebo nemoc propukne, ale alespoň nastane nějaká změna. Mimochodem, nastalo to druhý. Čas 1:36:22 byl lepší, než jsem si vůbec dokázal pomyslet. Počasí ideální, jen dost velký protivítr v druhé půlce. 

Asi tři kilometry před cílem předbíhám borce, který jde pěšky. Snažím se ho povzbudit a povídám mu: "Pojď, už je to kousek.", "Kolik?", "Tři kiláky.", "OK, zkusím to." a předběhl mě. Už to dělat nebudu.

Následovalo další léčení (k ničemu), propad v objemech a pocit zmaru.

Garda

Jooo Garda. Když se mi má vybavit to nejdůležitější, naskakuje mi 29", Vecchia Romana a horský běh. Ale hezky od začátku.

Po mnoha letech proběhla asi nejmenší účast. Sedm lidí, vesměs bikeři :). Klasika Peťa, Frigo, Mára, Křižák a dámská část Petra a Venda. Appartamento Cinque. Ambulantně docházel Ondra s Markétou. Odjíždíme už v úterý večer, na čarodejnice. Předpověď je hrozivá, Norové hlásí až do neděle totální déšť (yr.no). 

Po celonoční jízdě, kterou si užívám za volantem a těším se hlavně na druhou půlku trasy, kterou jezdíme už čtrnáctý rok, se otevírá pohled na Lago a je mi hezky na duši. To se prostě neokouká a vždycky jsem naměkko. Sjedete z Naga do první serpentiny a je to tady jako na dlani. Torbole, Pregasina, Santa Barbara. Tady už jsem skoro domovník. Norové kecali, je tu krásně.

Středeční jízda po krátkém dospání je seznamovací (20km), jedeme na Tenno, asi deset kilometů po silnici do kopce v nekonečných serpentinách. Jezero má tentokrát nějakou vyšší hladinku, což mu spiklenecky promíjíme, takže ho nemůžeme objet. Následuje přesun do vedlejší vesnice Campi s prehistorickým centrem a pak krásný sjezd terénem zpět do Rivy, okořeněný píchlou Petřinou duší a trochu komplikovaným dojezdem dvou lidí na jednom kole. Večer mejdan na pokoji a definitivní označení Křižáka jako bikerské modly nám zatím neznámými fanoušky (zatím jen zprostředkovaně od Markéty).

Čtvrtek je ve znamení výjezdu Křižákových fanoušků (a nás) po staré trase závodu Ronda Grande. Do Dró (all night, já vím, už toho nechám) jedeme komplet, s přibývajícím terénem Venda trochu ztrácí, ale drží se statečně. Časem se holky odpojí a my pokračujeme doposud neznámou trasou na Lago di Něco. Moc hezká cesta, jen Peťa předstírá astmatický záchvat. Pokračujeme dál do kopců pod Monte Velo a stavíme v naší oblíbené hospůdce tipico "La Casina"  na nějaké ty weizeny a špagety. 

   Chléb a hry...

Posilněn pivem si od Máry půčuju skejla (Scott Scale 910) na velkých kolech a pouštím se do rychlého sjezdu po šotolině. Po čtyřech kilometrech mu ho nerad vracím, oči jako děcko pod vánočním stromečkem, s odhodláním, že 29" jsou kola pro mě. Návrat domů (cca 60km), následuje první návštěva Zlatého lva.

Je pátek a já jsem nervozní, že už jsem několik dnů neběhal. Kluci jedou na Tremalzo a já se rozhodnu ho letos oželet. Fakt těžký rozhodnutí, ale výzva v podobě horského běhu je větší. Sice mám nový běžecký batoh od Campu, ale nakonec se rozhodnu ho nepoužít a jako nový prodat, protože mi úplně nesedí. Volím tedy lehkou variantu (bidon do ruky, zpevněný stahovacím šátkem od Inov8 přes ruku) a probíhám Rivou. Vybíhám na Santa Barbaru (asi 45 min) a dál nad ní. S během už to ale nemá moc společnýho, stoupání je hoooodně prudký a tak je to hlavně o rychlé chůzi. V jednu chvíli je cesta značená jako Via Ferrata, ale je to jen žebřík v zalesněném žlabu a občas nějaké fixní ocelové lano. Každopádně Riva pode mnou je čím dál menší. Ještě před chvílí jsem slyšel ruch města, který ale postupně utichá. Jsem tu jen já, úzká pěšina, která každou chvíli hrozí nějakým pádem do údolí, a ty posraný mouchy. Ale baví mě to, těším se, že až nastoupám nahoru, cestička se srovná a já se budu moci rozeběhnout nad Lago di Ledro.

Mám pro Vás ale jedno důležité sdělení. Ty hory nad Vámi, které vidíte z Rivy, to je jen kulisa. Nad nimi jsou ještě jedny, ty opravdový. Stoupám a otevírají se nové a nové horizonty. Lezu strmýma svahama, prolézám mezi skálama, na Rivu už nevidím. O běhu si nechám jen zdát. Chvílema se cesta trochu srovná a probíhám místama, kde za WW1 žili partyzáni. Když si uvědomím, jak dlouho jsem se sem tarabil, smekám. Trasa vede jeskyněma, podel opevnění a různých stanovišť, pořád stoupám.

Ochlazuje se, cesta se pořád nerovná, běžím/jdu už dva a půl hodiny a nevím absolutně, kde jsem. Chvílema je to regulérní lezení. Dávám ruku do jednoho chytu a okamžitě s bolestí uskakuju. Z prstu dvěma dírkama teče krev. Pod dojmem včerejšího setkání se zmijí chytám paniku a ránu vysávám. Asi to ale bude jen od nějakýho pavouka (ta představa je hrozná, nesnáším velký pavouky). Stoupám prudkou loukou na hřeben a ztrácím cestu. Jsem 1500 m.n.m., nastoupáno 1400 m. Chvíli kufruju a mám obavy, že jestli mě kouslo něco jedovatýho, nemám tu žádné dovolání. Ani signál tu není. Běžím tedy kus zpátky a uhýbám směrem na Cima SAT, ferratu, kterou jsem kdysi šel (mimochodem nádherná). Překvapuje mě, že ačkoliv běžím na nejvyšší viditelný bod nad Rivou, dost intenzivně klesám. Nakonec přibíhám nad vrchol Cimy a potkávám první lidi. 

   Pohled z vrcholku Cima SAT na Rivu.

Tady už to znám. Následuje nekonečný seběh. Předbíhám partu horolezců, ze kterých se nakonec vyklubou rychlý běžci s S-Lab baťůžkama. Chvíli běžím s nima, ale nohy za čas začnou vypovídat poslušnost a ke konci úzký a kamenitý pěšiny už melu z posledního. Jsem rád, když vyběhnu na cestu, kterou jsme ve středu sjížděli z Tenna. Pomalu sbíhám do Rivy, po chvíli míjím partu běžců/horolezců. Nahlas oceňuju jejich tempo a pádím domů, jsou čtyři hodiny od startu. Dnešní absolvované seběhy mi zruší běhání po celý následující týden, stehna mám totálně zdevastovaný. Přemýšlím, jestli budu vůbec schopný někdy absolvovat CCC nebo UTMB. Asi ne. Večer proběhne drobná oslava mých maratonských narozenin. Cítím se starý a unavený. Retarde, snaž se! (jako já)

  Pokus o rekonstrukci výběhu "do hor". Těch serpentin bylo víc, ale na fotku by se nevešly.

V sobotu plánujeme objet kus nové trasy bikemaratonu. Stoupáme nad Arcem vinicema, část trasy je stará známá, část je nová a moc hezká. Je strašný vedro a já jsem obrovsky unavenej, A tak jsem rád, když kluci příjmou můj návrh zapíchnout to na Tennu v restauraci. Mám hrozný hlad a chuť na pivo. V rámci úspor mi servírka sděluje, že je siesta a nevaří se a s pivem na mě zapomene. Supr vejlet. Never more. Večer naštestí proběhne Z.L. a spaghetti scoglio. 

V neděli část výpravy spěchá domů. Zbylá část ve složení já, Petra a Křižák zůstává co nejdéle. Dáváme si oběd u Luigiho a kafíčko v Torbole na nábřeží. Přicházející prudký liják od Malcesine naznačuje, že už bysme měli vypadnout. Sedáme do auta a míříme domů. Přijde mi, že letos to zas tak o sportování nebylo. Ale je to jen zdání. A závěr? Dvacetdevítky jsou fakt supr kola.

A dál?

Dál jsem absolvoval pražský maraton. Jako divák. Chvíli jsem uvažoval, že si to proběhnu v davu mimo závod, abych nahnal nějaký kilometry. Ale jednak jsem se pořád necítil ve svý kůži a druhak mi to přišlo trochu blbý vůči pořadatelům. Nakonec jsem závod ráno rozkoukal v televizi a po hodině jsme šli do ulic fandit. Vidět Dana Orálka běžet se skupinou nejrychlejších Keňanek byl fajn zážitek. Bohužel jen první půlku. Poznávali jsme spoustu známých tváří a poctivě fandili. Stejně jako všechny běžce bolely nohy, stejně tak nás bolely dlaně od tleskání. Mrzelo mě, že většina diváků jen stála a koukala. Asi nevědí, jak úžasně pomáhá aspoň maličký povzbuzení.

Do konce května následovaly kratší výběhy (10-15km) do lesa nebo po notoricky známých asfaltkách. Když už jsem si naplánoval, že si oběhnu čtyřicítku (jako kilometráž, ne věkově adekvátní ženu) po Českým ráji, na pátým až desátým kilometru mě spláchnul takovej liják, že nemělo smyslo pokračovat a bylo z toho 17. Snad nám červen i následující měsíce přinesou trochu lepší dějství.

Chtěl bych na závěr napsat něco chytrýho nebo alespoň něco od srdce. Ale v hlavě je vymalováno. Tak  použiju cizí moudra:
"Dnešní doba začíná být celá virtuální. Od rána do večera se lže, lidi žijí v iluzích a nepravdách. Všechno je opatrný a připosraný a všechno je komplikovaný. Spousta věcí se řeší komplikovaně, a přitom úplně zbytečně." - Zdeněk Pohlreich

Běhejte, nebuďte virtuální a neřešte píčoviny. Bude líp, říkám já.