Tak už jsem taky po ...

Ale k tomu až později.

Nejprve fakta. Dneska jsem konečně překročil naběhaných 300 km za měsíc. Po předchozích dvou měsících, kdy to o pár kilometrů nevyšlo, jsem se dnes dostal na 305 a se zítřejší plánovanou patnáctkou snad na 320. Docela slušný počet kilometrů na někoho, kdo si dal na běžecké forum cyklistickou fotku i přezdívku :). Ale třeba mi přinesly štěstí.

Venku zuří babí léto a mě ukrutně baví běhat. Dlouhé běhy v terénu. Nazuju si své 101ičky, oblíknu trenky, triko a běžím nejkratší cestou do lesa. 15, 20, 25 km po pěšinkách a cestách v Českým ráji. Sluníčko svítí skrz stromy nebo osvětluje louky, listí se pomalu barví a já zažívám chvilky štěstí. (Připomínám, že opravdu nic neberu.) Pohodové tempo 5:30-6 (po rovině), tělo se potí, ale dech je klidný. Jen tím nosem dýchat nestíhám. ;-)

Cítím na sobě i společenské změny. Introvert, který nesnáší davy, fronty a hovor moc nenavazuje, najednou sem tam prohodí pár slov s lidma, které míjí. Jsem to vůbec já? Po 15 km běhu se cítím naprosto svěží, únava nikde. Bolavé koleno po PIM10 už jsem rozběhal. Druhý den už mě hlava i tělo lákají na další běh. Jako by chtěly před zimou nasát poslední letní paprsky. Když běžím sám, přemýšlím si o radostech a bolestech, když nás běží víc, je zase legrace.

Něco naprosto úžasného. Chtěl bych napsat nějakou chytrou myšlenku, ale ty dnes došly. Tak snad po maratonu na Gardě, už příští víkend.

A teď k názvu blogu.  Tak už jsem taky po .... přečtení knížky Born to run. Soused Jirka mi ji přinesl a i když jsem se k jejímu přečtení nechystal, nakonec jsem ji otevřel. Musím přiznat, že jsem k jejímu čtení přistupoval s despektem. Jakmile se něco stane modlou moc velkého počtu lidí, začíná mě to odrazovat. Postupně jsem se knížkou prokousával a čekal, kdy mě "chytí" a já zažiju ten přerod v bosoběha. :) Najednou byl konec knížky a nic se nestalo. Neměl jsem chuť vstát z postele a rozběhnout se po louce vstříc nové dimenzi běhu. Při čtení mi připadalo, že já už v té dimenzi jsem a neobjevuju tak nic nového. (asi to vypadá, že machruju, co?) Můj odstup byl asi natolik velký, že jsem se nenechal pohltit. Anebo ta spousta diskuzí a článků kolem mi sdělila tolik faktů, že mě knížka nestihla šokovat. Nebo je prostě špatná. Docela drzost, napsat tohle o světovém bestselleru. Když nad tím teď tak přemýšlím, autor obsah pojal jako když kočička s pejskem vařili dort. Trocha toho, trocha tamtoho a úspěch je zaručený.

Pořád jsem čekal na ten zázračný recept. Tarahumarové se při běhu usmívají. To já taky, co dál? Tarahumarové pijou hodně piva. To já taky, co dál? Tarahumarové jsou srdeční ke svému okolí. Taky se mi to stává. Kromě sandálů celkem shoda. S Tarahumary žije Caballo Blanco - gringo zvaný Bílý kůň. Se mnou žije bílý koník, vlastně je to spíš pes. Ale to už je shoda trochu upravená.

Nějak se spíš nemůžu zbavit lítosti, že knížka rozkryla jejich tajemství a udělala z nich atrakci. Opičky na pouti, na které se sjíždějí dívat lidé z celého světa. Představte si, že máte svůj ostrov, klidný, nádherný, svobodný. Někoho na ostrov pozvete, on o tom napíše fantastický článek do novin. A váš ostrov se najednou stane cílem každého člověka, toužícího po tom samém, co vy. A váš ostrov už nikdy nebude takový, jaký jste ho znali a chtěli uchovat navždy.

Ale to je asi celkový duch dneška, že někteří rádi dělají ze soukromých věcí druhých lidí věc veřejnou.

Takže za mě, trochu Spáčilovsky, Born to run - 20%.