Zajímavý týden

Jak jen nazvat příspěvek, který v sobě zahrnuje nádherný běh v Příhrazích, drobnou nehodu na Kozákpvě a závody na elektrokole. Jak jinak než lakonicky - zajímavý.

Po pekelných 120 km na horském kole v neděli (v rámci bezdězského závodu) jsem si dal v pondělí celkem nutný oraz. Další den se už těším na výběh ve stylu Krupicka. Tak jsme si už zvykli nazývat terénní běhy cestou necestou, většinou po trasách, které moc často nenavštěvujeme nebo terpve objevujeme. Peťa naplánoval výběh z Příhraz, směr Mužský a Valečov. Začátek opět po příhrazských schodech, což jsou spíš terasy. Zapojení všech čtyř končetin je místy nezbytné. Za odměnu následuje zvlněná cestička s nádherným výhledem do údolí Kobyly (skála). Sbíháme tentokrát až k Branžeži a po krátké asfaltové vsuvce se vracíme k Mužskému. Začíná foukat silný vítr, stromy se ohýbají a na hlavu nám padá jehličí, šišky a kdovíco ještě. Běžíme po zapadlých pěšinách, sbíháme do tmavých roklí a prodíráme se na okrajové skály. Míjíme část uhynulé srny. Doufám, že nedopadneme stejně. Všude je hluk od větru, už ani nevíme, jestli začalo pršet nebo nám do kšiltu bubnují kusy ze stromů.

"Teď někdo psal na behej, že ho v lese honil divočák", nadhodim debatu. "Ty si umíš vybrat čas a místo", zazní z míst, kde by měl běžet Peťa. Najednou vybíháme na náhorní louku kousek od Drábských světniček. Blížící se děšť, vítr, podvečerní slunce, vše tomu dává jakousi apokalyptickou atmosféru. Kocháme se výhledem. Takovéhle okamžiky vám uvíznou v hlavě. Pokračujeme po stezce na kraji skal až k chatě na Vyhlídce na Mužským a dále na Příhrazy. Chvílema si držím kšiltovku, aby mi ji vítr neodnesl, chvílema se držím stranou, aby mě vítr nesfoukl dolů. Cestička se klikatí, krátký výběh střídá prudký skopec. Krupicka hardcore. Ještě absolvujeme stezku strachu v místě, kde se nedávno svalil kámen z praskající skály a vypádá to, že nebyl poslední. Dobíháme k autu v Příhrazích, v nohách 15 km těžkého trailu. Na přivítanou nám ještě vítr vmete do tváří prach z celého parkoviště a už se řítíme domů. Dneska to stálo fakt za to.

Další den vyrážíme s Peťou a Zdendou na kolo na trénink síly. Vítr totiž neustal, nemá cenu se trápit v rovinách. Je čas na Kozákov, chlapci moji. A aby síly přibývaly skutečně rychle, tak hned dvakrát. Nejdřív od Turnova, hezky až k chatě na vrcholu, potom sjezd směr Železný Brod. Doprava na Semily a z Chuchelny opět stoupáček na Kozyho. Plynulou jízdu narušuje pouze drobná Peťova střevní nehoda. Takhle rychle jsem ho ještě kolo zahodit neviděl. Ještě, že už je tráva trochu povyrostlá, v dubnu by to měl horší. Zdenda projíždí kolem a sděluje, že kapesníčky nemá a že počká v sedle, že k chatě už nejede. Vžívám se do Peťovi role a říkám si, co bych v jeho situaci dal za kus toaleťáku. Popojíždím o kus  dál a 2 sympatické dámy v autě připravuju o kus papíru a vlhčené ubrousky. O takovým komfortu se mu ani nesnilo. Vyjíždíme nahoru, chatu si ještě dáme. Dokonce i Zdendovi to nedalo a potkáváme ho při sjezdu z vršku. Společně pak dojíždíme na pivko do Turnova. Tenhle článek s měl původně jmenovat "Posranej Kozákov". :)

Ve středu mi volá Roman z Liberce. "Nazdar kamaráde, co děláš v sobotu." "Nazdar Romčo, co potřebuješ, mám volno." "Děláme Bikeatlon a potřeboval bych, abys ho odjel na elektrokole." Strašně se mi nechce, ale nakonec souhlasím. Doufám, že to nepojedu na tý elektrický skládačce, co s ní jezdí do Milenia. V pátek si to vyzkouším. Je to normální horák, který má baterku a motorek v zadní nábě. Prostě model Cancelara. Není to žádný technický dravec, při šlapání do kopce ale notně pomůže. No uvidím.

V sobotu se mi opět strašně nechce. Marně přemýšlím, co by se mi tak mohlo přihodit, abych nemusel. Ale to Romanovi nemůžu udělat. Sedám tedy na silničku a vyrážím do Liberce. Tam strávím další 2 hodiny čekáním, než dozávodí děti. Je mi zima, nejradši bych ležel v posteli a koukal na Giro. Konečně se začíná něco dít. Doufám, že mám baterii řádně nabitou. Startuju na konci startovního pole časovku do vrchu. Pod pseudonymem Olaf Ludwig vyrážím jako střela. Teda kolo jede jako střela, já jen tak v pohodě přišlapávám. Na tom kilometru prudkého stoupání předjíždím asi 5 lidí, kteří startovali přede mnou. Kolo se fakt snažilo, měl jsem spíš nastoupit jako Uwe Amper. Neoficiální výsledky - mám náskok 40 vteřin před dalším, samozřejmě na normálním kole. Po korekci se ukazuje, že mě dva předjeli. Źe by byli lepší než technika? To se mi nějak nezdá. Každopádně na trať x-country vyrážíme Gundersenovou metodou - v rozdílech časovky. Nejdříve mladý chrt, za ním já ještě s jedním mladým chrtem. Toho nechávám chvíli po startu za sebou a do kopce dojíždím prvního. Z kopce v technickém sjezdu po kořenech mi zase ujíždí. Očekávaný scénář. Tak to jde kolo za kolem až do cíle.  Cíl je bohužel po sjezdu, který se na tom těžkém kole těžko zvládá. Udržím druhé místo, baterie vydržela. Jsem docela uhnaný. Sedám na silničku a vyrážím domů. Nakonce najeto celkem 90 km (z toho 16 elektro). Večer a druhý den zjišťuju, že jsem si při závodě hrábnul víc, než jsem si myslel. Zdání klame. V pondělí mi Roman volá, že mu chvíli potom došla na kole baterka. To mě lízlo opravdu těsně, mohl jsem dopadnout jako Helmut Kohl na jezdících schodech při výpadku proudu.